Liv Strömquist: Jako by to jediné, co může dát životu smysl, bylo už jen chodit do fitka a jíst zdravě

Vzpomenete si, kdy jste naposledy dala někomu radu a jaká to byla?

Víte, že vůbec netuším, ale určitě to bylo mým dětem. 

Ptám se proto, že vaše nová kniha Hovoří Pýthie je věnovaná současné masivní kultuře návodů na lepší a efektivnější život. Popisujete self-help trendy i to, jak se roztrhl pytel s nejrůznějšími kouči a poradci na každou oblast života. Čím vás tenhle fenomén zaujal?

Sledovala jsem vzestup wellness kultury, která celý trend odstartovala. Nyní ale kultura vylepšování sebe sama prostupuje vším. Neustálé sebezdokonalování se stalo jedinou utopií, které věříme. Je to jediná vize budoucnosti, již jsme schopni uskutečňovat ve chvíli, kdy ostatní společné projekty jako kdyby selhaly a vyhlídky na to, co nás čeká, jsou temné. To, co zbývá a co může dávat životu smysl, jako by už bylo jen chodit do fitka a jíst zdravě. Trend individualistické kultury se tady potkává se strachem z budoucnosti. Celé to pak umocnila covidová pandemie, během níž lidé začali být posedlí zdravím, imunitou a kondicí. Pečovat o sebe se v tu dobu stalo největším humanitárním projektem. To mě fascinovalo. 

Vybavíte si konkrétní okamžik, který vás k tématu přitáhl?  

Ve švédské televizi byl doktor, který dával tipy, jak žít zdravě. Jedna z jeho rad zněla, že když něco pečete v troubě a chcete zjistit, jestli už to je hotové, tak té příležitosti máte využít k tomu, abyste udělal dřep. Na jednu stranu to je možná přirozené, ale na druhou stranu se v tom odráží snaha vše maximalizovat. Optimalizovat své zdraví, svoje tělo i svůj čas. Ukrývá se v tom touha po absolutní efektivitě, ke které jsem začala být kritická. 

To, že jste se ponořila do zkoumání kultury self-help a osobního růstu, vás samotnou nemohlo nechat bez proměny.

Nejenom mě – prakticky všichni moji známí a přátelé jsou tím dnes už ovlivnění. Současně jsem si ale prošla velmi standardním procesem jako při psaní každé knihy. Nejprve o tématu začnu přemýšlet zeširoka a zkouším pospojovat různé kousky. Ze všeho nejdůležitější je, abych našla odpovídající teorii. Klíčové v tomto případě bylo, když jsem objevila myšlenky týkající se smrti a smrtelnosti v díle Zygmunta Baumana. Pozoruhodné ještě bylo, jak na moje rešerše okamžitě zareagoval můj algoritmus na Instagramu a ihned mě zaplavil obsahem týkajícím se fyzického i duševního zdraví. 

Kultura self-help je velmi propojená s obecným strachem ze selhání. A zdá se, že věcí, v nichž se člověk může cítit, že selhal, dnes stále přibývá. Snadno se můžeme cítit jako špatní partneři, špatní rodiče, jako někdo, kdo promrhal svůj životní potenciál. A pro každý tento segment existuje obří knihovna a hodiny videí na YouTube.

Dívám se na to z hlediska trhu, protože to, co zmiňujete, je nějaký obsah, který se snaží o to, aby si jej lidé kupovali. A toho obsahu přibývá a objevuje se stále nový. Vezměte si třeba stravování, možná by nám k tomu, abychom jedli lépe, stačilo jen pár jednoduchých rad typu: jezte pravidelně a nepřejídejte se. Jednou bychom si to řekli a už bychom se k tomu nemuseli vracet. Když se na to ale koukáte z hlediska trhu a chodu médií, tak logicky každý týden potřebujete novou dietu, nový přístup ke stravování, nový druh ovoce nebo zeleniny. A samozřejmě oblastí, v nichž zaznívají expertní hlasy, stále přibývá. To nás udržuje v pocitu, že na našich tělech a životech je toho stále dost co vylepšovat. Počínaje tím, jak si dobře zařídit domácnost a pečovat o zahradu, až po to, jak existovat v přítomném okamžiku nebo najít vnitřní klid. 

Zmiňujete Zygmunta Baumana a jeho teze o smrti. Kdy vám vlastně došlo, že tvoříte knihu o smrtelnosti?

Myslím, že jsem to vnímala od první chvíle. Kniha začíná výjevem mladé ženy, která používá masážní váleček na obličej. Ta posedlost mladistvým vzhledem a odmítání všech znaků stárnutí je spojená se strachem ze smrti, strachem z rozkladu, s vědomím toho, že můj život někdy dorazí na svou konečnou zastávku. V naší kultuře nemáme úplně zakotveno, jak o tom mluvit, tak se to snažíme vytěsnit a říkáme si: Nemusíme stárnout, můžeme být padesátileté ženy, které vypadají na dvacet, můžeme vést stále stejný životní styl, nemusíme se měnit. Jenomže jednoho dne opravdu umřeme. 

Nezáleží na tom, jak moc cvičíme nebo kolik smoothies vypijeme.

Přesně. Ale jsou lidé, kteří jdou i přes to. V Silicon Valley se těší popularitě hnutí Don't Die a to je velmi symptomatické. Jde o logické vyústění tohoto uvažování, které se ve své finální podobě vzpírá tomu, že by člověk měl umřít. 

Během čtení vaší knihy – aniž byste to explicitně zmiňovala – jsem si uvědomil, že metody self-help dnes používají všichni guru manosféry jako Jordan Peterson nebo Andrew Tate. Dokonce hnutí krajní pravice a propagace fašismu se dnes odehrává v rámci rétoriky osobnostního růstu.

Naprosto. Pozoruhodné přitom je, že hnutí manosféry servíruje svým stoupencům velmi podobný obsah, jaký slýchaly ženy v osmdesátých a devadesátých letech, jelikož celá kultura self-help byla tehdy namířená na ně a vzory tu byly třeba Oprah Winfrey a její krédo „uvěř sama v sebe“. Dalo by se říci, že manosféra tyto postupy přejala pro muže. Poselství tu je opět velmi individualistické, nikdy nejde o kolektivní akci. Přitom na situaci mužů by bylo co zlepšovat, trpí vyšší mírou sebevražednosti než ženy, častěji se uchylují k drogám a nějaké politické kroky nebo systémová změna by to mohly vyřešit. Tím se však manosféra nezabývá. Každý musí začít u sebe. Každý je zodpovědný za to, jak si sám ustele. To s oblibou říká Jordan B. Peterson a radí mladým mužů, aby šli do fitka, nabrali sílu a probojovali se až na vrchol. Musíte zničit všechny ostatní, abyste se stal alfa samcem. Vidíte tu self-help rady, které jsou prosycené ultrakonzervativním pohledem na mužské a ženské role a v další rovině pak třeba i extrémně pravicovými nebo rasistickými názory. 

Vaše knihy jsou de facto vizuální eseje a mě vždy zajímalo, jakým způsobem převádíte společenskovědní teorie do podoby komiksu. Jak přetvoříte něco, co nemá příběh a je intelektuální – tedy abstraktní –, do obrazů? 

Důležité pro mě je, aby mě ta samotná teorie oslovila, abych se při její četbě cítila obohacená, abych s ní souzněla, aby mi otevírala oči tak, jak to ty nejlepší teoretické knihy umějí. Během četby si dělám poznámky a snažím se teoretické poznatky vztáhnout k tomu, co jsem viděla na Instagramu, nebo mi to třeba připomene nějaký film. Myslím, že každý, kdo se věnuje kulturní novinařině, uvažuje podobně a je zvyklý takto propojovat současné společenské fenomény. No a teprve pak začnu přemýšlet o výtvarné stránce. 

Jde vám to snadno?

To je různé. Zrovna v Hovoří Pýthie představuji pojetí „velkého Druhého“ z díla Jacquese Lacana. To byl opravdu velký oříšek přijít na to, jak to nakreslit. 

A jde psaní a kreslení ruku v ruce?

Ne. Nejprve si napíšu text do wordovského dokumentu. Vytvořím celý scénář jedné kapitoly a to je velmi dlouhý proces se spoustou přepisování. U toho si už ale také dělám poznámky, jaký kde bude obrázek. Kniha vzniká po jednotlivých kapitolách, nevím dopředu, jak skončí. Věděla jsem, že knihu Hovoří Pýthie chci začít večerní kosmetickou rutinou před tím, než jde hrdinka do postele, a kniha jako by se odehrávala v noci, než opět nastane ráno. Ale kam mě to zavede, netuším. Pohled na téma se během psaní mění. Hovoří Pýthie jsem začínala psát s kritickou představou, že jsme strašně narcističtí a posedlí sami sebou, ale končí na té notě, že naše já jsou tak moc křehká a jsme pod takovým tlakem, že si potřebujeme říkat, jak jsme velcí a důležití a jak dosáhneme všeho, o čem sníme. Ale všechno to děláme jen proto, že se v jádru cítíme slabí. 

Studovala jste sociologii a politickou vědu, což je něco, co se promítá do všech vašich známých knih. Proč jste vlastně nezůstala v akademickém prostředí a nevěnovala se psaní esejů? Co vám komiks nabízel navíc?

Nikdy jsem neučinila vědomé rozhodnutí, že bych si řekla: Ne, já nebudu akademička, stanu se autorkou komiksů. Probíhalo to souběžně, chodila jsem na univerzitu a odevzdávala seminární práce a do toho tvořila komiksy. Velmi záhy se ty věci začaly vzájemně ovlivňovat. Pro obojí jsem využívala stejnou metodu, na začátku psaní pro mě vždy byla otázka, kterou jsem chtěla prozkoumat. Ale přiznám se, že komiksy jsou daleko větší zábava. Všechny nudné aspekty můžete přeskočit. V akademickém prostředí musíte třeba věnovat jednu kapitolu metodám, to po mně v komiksu nikdo nechce. Stejně tak ve vědeckém textu nemůžete napsat nic, co není ověřené a co nelze verifikovat, ale já si ráda dovoluji i nějaké drastické a divoké závěry a úvahy. 

Provokujete...

... ale pak je tu ještě jeden důležitý rozměr, na který jsem v začátcích rozhodně nemyslela. A tím je přístupnost. Dělám tu práci už tak dlouho, že spatřuji hodnotu v tom, že moje knihy dokážou oslovit publikum, které by si nepřečetlo nic napsané akademickým jazykem. Přitom co se týče myšlenek, nic nezjednodušuji. Snažím se, aby byly podané komplexně, pouze je vysvětluji přístupnější formou. Beru to tak, že lidé, kteří by si třeba nepřečetli Zygmunta Baumana, mají v mých knihách servis, jak se k jeho myšlenkám dostat. Pokládám totiž za mimořádně důležité pro fungování demokracie to, abychom měli možnost diskutovat velké a určující fenomény, které se ve společnosti odehrávají a o nichž existuje spousta zajímavých teorií, jen třeba nejsou dostatečně dostupné. 

Jak se s tím pojí hravý a místy absurdní humor, který je pro vaše knihy typický? 

Píšu tak, jak mluvím, a často do knih vkládám vtípky, abych se sama pobavila. Baví mě věci, které jsou zábavné. Když jsem byla malá, tak jsme měli se sourozenci videokazetu, na které byly nahrané skeče Monty Python a ty jsem viděla snad stokrát. To na mě rozhodně mělo velký vliv. Když jsem se v začátcích hodně zabývala feministickými tématy, tak to bylo dost vážné. Feministická témata mohou být tíživá, bavíme se o znásilnění, o domácím násilí. Proto když jsem dělala knihu Ovoce poznání, která mnohé z těch krutostí zachycuje, tak jsem stála o to, aby tam byly momenty, u nichž se můžete pobavit a zasmát. 

Pociťujete, že se přijetí vašich feministických knih v průběhu let mění? Přece jenom už se projevuje vliv konzervativních tendencí. Koneckonců, když byly vaše kresby zachycující menstruující ženy vystaveny v prostorách stockholmského metra, vyvolaly velké pobouření.

Kniha Ovoce poznání vyšla dávno před vzestupem populistické pravice. Ale to, na co se ptáte, se odehrává ve sférách, do kterých nepatřím. Aby moje knihy někoho pobouřily, tak by si je musel najít a přečíst. Terčem jsou ženy, které jsou daleko větší součástí mainstreamu než já. Ty, které jsou v televizi nebo ty, které se stanou virální vinou nějakého krátkého videa. Samozřejmě ale nemůžu nevnímat realitu, že pravicoví populisté ve Švédsku se velmi zajímají o kulturu. S tím cílem, že o ní mají konkrétní představy. Kultura je tu podle nich od toho, aby udržovala národní hodnoty, a ne aby byla progresivní. Tyto tendence a tlaky dle mého dnes pociťuje každý, kdo pracuje v kultuře. 

Hned na začátku knihy Hovoří Pýthie radíte, aby člověk neposlouchal rady. Ale přece jenom když jste se natolik ponořila do self-help literatury a sledovala všemožné kouče, došla jste sama k nějakému závěru, co by naše životy mohlo učinit lepšími?

Myslím, že podstatné je pochopení a přijetí toho, že život není možný bez bolesti. Není možné zvolit si takový život, který by nezahrnoval bolest a utrpení. Strach ze smrti, zlomené srdce, obrovské životní zklamání – to všechno jsou pocity, jimž se nevyhneme. A člověk si nemůže myslet, že existují nějaké kroky, kterými by se jich dokázal zbavit. Snaha odstranit všechny negativní pocity je velmi bizarní mise a není možné v ní uspět a podle mého to ani není žádoucí.