Je divné říci, že jsem si užil pohřeb. Pro ten Glenův to ale platilo stoprocentně

Dublinskou katedrálou svatého Patrika se nese ohlušující refrén písně Forever Young od Boba Dylana, kterou za doprovodu kapely zpívají Bono Vox, Eddie Vedder a další známí muzikanti. Ke globálním hudebním ikonám vepředu u oltáře se ale spontánně přidávají i stovky dalších lidí stojících v řadách až k východu z kostela, kteří se sem dnes přišli rozloučit s irským zpěvákem Glenem Hansardem poté, co minulý týden tragicky zahynul při motocyklové nehodě. Tisíce dalších pohřeb sledují venku na obřích obrazovkách a desetitisíce pak v živém vysílání ve státní televizi RTÉ, v rozhlase i na internetu. „Ať zůstaneš navždy mladý,“ burácí plným gotickým chrámem, a když proutěná rakev s Hansardovým tělem prochází jen pár kroků ode mě, nelze se ubránit dojetí. 

Když mě má žena Hedvika, která ke Glenovi měla blízko, požádala, abych ji doprovodil na jeho pohřeb, čekal jsem, že půjde o tíživý zážitek. To, čeho jsem byl během dvou dnů v Dublinu svědkem, však mnohem víc než pohřeb připomínalo oslavu. Říci, že jsem si užil něčí pohřeb, zní trochu divně, v případě toho Hansardova ale těžko použít jiná slova. Šlo o jedinečný kulturní zážitek, emotivní setkání pozůstalých a současně přehlídku ryzí irskosti, jakou člověk hned tak nezažije.

Do Dublinu jsem nepřijel jako novinář, následující řádky tedy nejsou reportáží ani profesionálním nekrologem. Nejde ani o osobní vzpomínku na Glena – na to jsem ho neznal tak dobře a ani bych to neuměl. Je to pokus prostřednictvím několika obrazů zprostředkovat jedinečnou událost loučení s člověkem, který byl nejen ve své zemi legendou. 

Obraz první

Pondělní podvečer, přistáváme v deštivém Dublinu a vydáváme se do centra hledat další návštěvníky pohřbu, kteří dorazili před námi. Ve městě se během dne konal tzv. wake, kdy byla rakev se zpěvákovým tělem veřejně vystavená v místním muzeu a lidé se s ním mohli přijít rozloučit. Wake jsme nestihli, v hospodě Old Royal Oak se ale shromažďují lidé, kteří na něm byli, a všichni mluví o silném zážitku. V typicky tmavé, přeplněné hospodě i na deštěm zmáčené venkovní předzahrádce stojí Hansardovi fanoušci i lidé, kteří ho dobře znali. V emotivní atmosféře se objímají, střídavě se smějí a pláčou, vyměňují si vzpomínky na zemřelého.

Opakovaně tu zazní názor, který v následujících dvou dnech uslyším často: Glen byl zcela jedinečný a není tu nikdo, kdo by ho nahradil. Před svou smrtí v šestapadesáti letech měl auru kulturní instituce: národního folkového barda, frontmana rockové kapely The Frames a zároveň globální celebrity proslavené oscarovým filmem Once, kde účinkoval po boku české zpěvačky Markéty Irglové. Ještě předtím byl ale obyčejným klukem z drsného dublinského sídliště Ballymun, který začínal jako řadový busker s kytarou na dublinské Grafton Street – a tuhle autentičnost a civilnost nikdy neztratil. Blízkost k „obyčejným“ lidem si udržoval celý život, ať už šlo o letmá setkání s fanoušky na koncertech, s lokálními umělci po celém světě, jejichž díla ho zaujala, nebo s bezdomovci na ulicích Dublinu. Kdekoli s kýmkoli mluvil, věnoval tomu stejný zájem a pozornost. Díky téhle všeobecné přístupnosti měl každý pocit, že je jeho přítel. A právě proto jeho smrt zasáhla tolik lidí. „Byl jako tmel, které nás všechny držel pohromadě,“ vystihuje sdílený pocit během večera v hospodě Glenův kamarád a písničkář Mark Geary a má při tom slzy v očích.

Stephen, který pracuje pro irský klub Spirit Store, kde Hansard opakovaně vystupoval, později v další hospodě přidává historku: vypráví, jak zpěváka jednou přemlouval, aby vystoupil na koncertě pro ohrožené ženy, což Glen kvůli časové vytíženosti odmítl. Těsně před koncertem ale zavolal, aby se zeptal na podrobnosti. Byl zrovna na turné po Evropě, když ale zjistil, že jde o podporu azylového domu pro ženy, řekl, že si to zařídí a hned přiletí, což se také stalo. „Jemu skutečně záleželo na lidech a snažil se jim pomáhat,“ vzpomíná Stephen. „Zároveň vždycky následoval další zářivou věc, kterou před sebou uviděl, což pro lidi kolem něj mohlo být někdy těžké,“ dodává.

Obraz druhý

Následující den svítí slunce a v pravé poledne stojíme v katedrále svatého Patrika v centru Dublinu, kde se už od rána shromažďují lidé. Davy truchlících jsou přilepené k obřím obrazovkám, další akci sledují v hospodách, kterých je všude kolem plno. Před vchodem do kostela je špalír fotografů vyhlížejících celebrity, které procházejí kolem. Díky vazbě mé ženy na zesnulého jsme na seznamu hostů, kteří smějí dovnitř, a tak vcházíme do kostela a zaujímáme místo na židlích. Kousek před námi sedí herec Steve Coogan nebo režisér filmu Once John Carney, úplně vepředu jsou volná místa pro rodinu a nejbližší pozůstalé, kteří přijdou až těsně před obřadem.

Formálně se jedná o pohřeb, přesněji zádušní mši, jíž provází kněz William Morton, trefnější označení ale stojí v papírovém programu, který dostáváme: Oslava života Glena Hansarda. Po úvodních slovech duchovního, čtení z Bible a několika lidových písních či žalmech zpívaných ve staré irštině následují proslovy Glenových blízkých. Jako první mluví o šestnáct let mladší bratr Richard, pro něhož byl zpěvák otcovskou figurou, k níž vzhlížel. „Měl schopnost vás poslouchat, zaměřit se na vás a dát vám stoprocentní pozornost. Nebyl to povrchní zájem, chtěl vědět všechno, jak vám je, kdo jste, co řešíte a jak může pomoci. To pro mě jako dospívajícího kluka znamenalo strašně moc,“ vzpomíná. S dojemným vystoupením následuje Hansardova žena, finská básnířka Maire, s níž má zpěvák tříletého syna Christyho. Děkuje policistům, kteří dorazili na místo motocyklové nehody, za humánní přístup, a při zmínce o synovi, který v katedrále není, se jí hlas zlomí pláčem. Pak ale odrecituje báseň, kterou pro Glena složila, v níž vyzdvihuje krásu sdílení obyčejných životních zkušeností.

Druhá polovina obřadu se nese ve znamení písniček zpívaných Glenovými kolegy z řad známých muzikantů, kteří byli zároveň jeho přáteli či blízkými. Písničkář a frontman kapely Pearl Jam Eddie Vedder s Markétou Irglovou za doprovodu Glenovy kapely The Frames zazpívají jeho píseň The Song Of Good Hope. Irská písničkářka Lisa O’Neill si zvolila melancholickou baladu The Old Note, ještě předtím ale zavzpomíná na to, jak jí Glen kdysi poskytl k užívání byt v Dublinu, aby mohla tvořit, což pro ni jako pro zpěvačku byl zásadní dar. Damien Dempsey s Glenovou kapelou The Frames zazpívá dojemnou skladbu Sing All Your Cares Away, možná největším překvapením je ale Glenův starší bratr Gary, povoláním byznysmen, který sebejistým hlasem zapěje píseň I Can See God.

V krátkých proslovech vystupujících opakovaně zaznívá slovo štědrost, které jako Hansardovu ústřední vlastnost zmíní i kněz William Morton. A připomene, jak Glen každé Vánoce pořádal dobročinný koncert pro bezdomovce na Grafton Street. Když se kvůli pandemii covidu nemohl uskutečnit, Glen ho odehrál právě odsud, z katedrály svatého Patrika, lidé ho mohli sledovat on-line a výtěžek opět připadl lidem na ulici.

Vážnou atmosféru všeobecného dojetí trochu odlehčí Bono Vox z U2 svojí narážkou na to, kolik měl Glen kamarádů. „Takže, 187 321 nejlepších přátel. Dva a půl milionu druhých nejlepších přátel. Jak to děláš? Lidé čekající venku na trávě před katedrálou, nejlepší přátelé. Lidé sledující přes internet, nejlepší přátelé. Dokonce i lidé, kteří ho nikdy nepotkali, nejlepší přátelé,“ říká zpěvák U2 a Hansardův dlouholetý přítel a katedrála zašumí lehkým, úlevným smíchem. Bono poté do mikrofonu přehraje hlasovou zprávu od hudebnice Patti Smith, „další z jeho nejlepších přátel“, kterou mu poslala v reakci na zpěvákovu smrt. Opět jde o báseň a poezii poté recituje i Bono, když přečte verzi písně Beautiful Day od U2. 

Jednoznačným emočním vrcholem je ale finále, kdy při vynášení rakve všichni dohromady zpívají Dylanovu skladbu Forever Young. Mezi hosty na židlích a v lavicích je řada školených hlasů, a katedrálou se tak nese opravdu mohutný mnohohlas. Další bod už v programu není, nikomu se ale ještě nechce odejít. Zbylí muzikanti i návštěvníci vycházející z kostela tak spontánně zpívají tradiční irskou píseň The Auld Triangle.

Obraz třetí

Hned po mši se pohřební hosté rozlijí do blízkých hospod, které rázem praskají ve švech. My vybíráme The Lord Edward, typicky dublinskou prastarou putyku s dřevěným obložením, malbami na stěnách a postavičkami excentrických štamgastů. Je tu i písničkář známý jako Mundy, pro kterého byl Hansard vzorem. Vytáhne kytaru, se zpěvačkou Camille O’Sullivan se pouštějí do spontánního vystoupení a brzy s nimi zpívá celá hospoda. Znovu – a dnes rozhodně ne naposled – zní The Auld Triangle, ale i další tradiční irské písně. Barmani se ho snaží zarazit, že tohle není hospoda, kde se zpívá. Muzikant ale přivolá majitele a ten vše povolí. Podobné scény se jistě odehrávají v širokém okolí.

Před hospodou se dávám do řeči s dalšími lidmi, co mši přihlíželi zvenku. Jednou z nich je písničkářka vystupující pod uměleckým jménem Jane Willow, pro kterou byl Glen Hansard hrdinou a vzorem. „Když jste byli na jeho koncertě, dokázal vás vcucnout jako nikdo jiný,“ říká.

Obraz čtvrtý

Vicar Street, velký dublinský hudební klub, kde od šesti odpoledne probíhá v uzavřené společnosti vzpomínkový večer. Akce trochu připomíná festival: na pódiu se šest hodin střídají písničkáři, muzikanti, kapely – všechno umělci, kteří ke Glenu Hansardovi měli nějak blízko, za pódiem se na pozadí promítají fotky ze zpěvákova života. Jsme tu s irskými přáteli, mezi nimiž je i hudebník John Ward. Říkám mu, že takový pohřeb si u nás doma neumím představit. A popisuji mu, že v Česku je při pohřbu běžné neosobní prostředí krematoria, kde za zvuků reprodukované písně rakev zajíždí do jakéhosi otvoru. Takové pohřby s písněmi a vzpomínáním neumíme, stěžuji si. John uznává, že tenhle je zcela výjimečný i na Irsko. Dodává ale, že pro Iry je přirozené loučit se s mrtvými zpěvem. „Kdybych dnes zemřel já, tak by se pozůstalí sešli a zpívali písně. Jenom by to nebylo v klubu, ale u nás doma,“ říká.

V prostorách klubu lze potkat řadu zajímavých lidí a zapříst s nimi hovor. V jednu chvíli u baru dlouze mluvím s prošedivělým charismatickým mužem s výraznými brýlemi. Představí se mi jako James, přitom ale mluví s nápadným francouzským přízvukem. Když se bavíme déle, zjistím, že je to James Thierrée, cirkusový performer, vnuk slavného amerického komika Charlieho Chaplina a současně pravnuk britského dramatika Eugena O’Neilla.

Vypráví mi, jak se s Glenem seznámili. Bylo to v Paříži, James prý seděl v kavárně s kytarou kolem krku a připravoval se na pohybové vystoupení, jehož ústředním tématem byly nástroje. Glen k němu přistoupil, dali se do řeči, stali se přáteli. Později spolu natočili klip ke skladbě I’ll Be You, Be Me. „Většina lidí se vás při rozhovoru slušně zeptá, na čem pracujete, a pak se rozloučí. Glen mě ale pozorně poslouchal a pak řekl, že můj nápad chce realizovat, i když byl sebešílenější. To je dar, který má málokdo,“ řekl mi James.

Je tu ale i Zoe Hayter, česko-irsko-francouzská písničkářka, kterou Glen během návštěv v Česku učil zpívat, hrát na kytaru, psát písničky. Když později začala sama vystupovat, chodil na její vystoupení a podporoval ji. Markéta Irglová tak zjevně není jediná česká hudebnice, kterou Glen výrazně ovlivnil.

S přibývajícím večerem na pódium přicházejí i umělci, kteří předtím vystupovali v kostele, jako třeba Lisa O’Neill. A po ní i Eddie Vedder, který s kytarou kolem krku zazpívá píseň Society, již s Glenem zpívávali jako duet. Když dospěje do míst, kde by měl navázat jeho mrtvý kamarád, do mikrofonu tiše řekne svým chraplavým, hrdelním hlasem: „Pomoz mi, Glene.“ A dojatí jsou v tu chvíli úplně všichni. Závěr večera ale stejně jako v katedrále připomíná obří radostnou jam session, kdy se celé pódium zaplní umělci a společně zpívají Rockin’ in the Free World od amerického písničkáře Neila Younga.

Obraz pátý

Když se o půlnoci ve Vicar Street rozsvítí světlo, pozůstalým se domů ještě nechce. Někteří nasedají do taxíků a míří dál, další skupiny se vydávají pěšky ulicemi nočního Dublinu. Zastavují se na křižovatkách a s kytarami a akordeony zpívají různé písně. Třeba You Ain’t Goin’ Nowhere, jejíž verze přezpívaná Glenem je snad ještě lepší než originál Boba Dylana.

Zástupy pozůstalých se později zase setkají v klubu Whelan’s, kde vystupoval a kde často i končíval své noci u posledního drinku také Glen. Jsou dvě ráno, třípatrová hospoda s koncertním pódiem ale praská ve švech. Teprve kolem třetí se začíná velmi, velmi pomalu vylidňovat. Před vstupem stojí dvojice mužů čekajících na taxík. „Dobře jsme ho odeslali,“ řekne starší z dvojice a mladší přikývne. 

Noc ale ještě rozhodně nekončí.