Ján Markoš: O posvátné Pohodě a skryté religiozitě v nás

V liberálních kruzích, které jsou do velké míry i kruhy ateistickými, se čas od času objeví názor, že náboženství je čímsi zpátečnickým. Prý je reliktem temného středověku, kdy lidé ještě ne zcela rozuměli světu. Dinosaurem, který už měl dávno vyhynout. Ve 21. století, kterému vládne věda, by už nemělo mít ve společnosti své místo. A pokud stále ještě do velké míry ovlivňuje život země, je to kvůli nevědomým masám, které si neudělaly domácí úkol z kritického myšlení a uvědomělého občanství, a proto stále chodí do kostelů, křtí své děti, navštěvují pouti a klanějí se světcům.

Tento pohled se však neshoduje s realitou. Religiozita není reliktem. Není něčím, co by ti „svobodnější“ a „racionálnější“ lidé dokázali jednoduše překročit a zanechat za sebou. Je lidské podstatě blíže, než by se nám na první pohled mohlo zdát. A i ti z nás, kteří se formálně rozešli s institucionalizovaným náboženstvím, jsou často překvapivě religiózní.

Dobrým příkladem toho, jak skrytá religiozita funguje, je festival Pohoda. I když samozřejmě nejde o událost, která by se oficiálně spojovala s některou z církví, mnozí návštěvníci ji – dokonce aniž si to sami uvědomují – vnímají jako religiózní událost.

V anketě Denníku N se o festivalu psalo jako o „malém zázraku“, kde se dějí ta „nejmagičtější setkání“. Pro respondenty byla také místem „bezčasí“, „magickým alternativním vesmírem“, „světem úplného bezpečí“ či „ideální zemí“, jakož i „největším svátkem roku“ a „nedotknutelnými dny“.