Fareed Zakaria: Válka s Íránem je dar. Jenomže ne pro Ameriku

Jak to s americkou válkou v Íránu jde týden co týden nahoru a dolů, jeden trend je jasný: nejvíc prospěchu z ní má Čína.

Peking nemusel ani jednou vystřelit, utrácet ohromné peníze ani spotřebovávat svůj politický kapitál. A stejně z této krize získal víc než za poslední tři desetiletí. Čína se teď ještě více přiblížila ke třem svým dlouhodobým cílům: chce Blízký východ méně závislý na Americe; svět více závislý na klíčových čínských technologiích; a chce, aby všichni vnímali Peking jako seriózní a stabilní světovou mocnost.

Peking se nepokouší nijak nahradit Washington v pozici vojenského garanta blízkovýchodní stability. To by vyžadovalo příliš mnoho nákladných závazků. Má totiž jednodušší a rafinovanější cíl. Chce státy Perského zálivu přimět, aby alespoň mírně opustily americkou oběžnou dráhu. Za čínského vůdce Si Ťin-pchinga dělá velkou část práce prezident Donald Trump.

Američtí spojenci v Perském zálivu mohli pozorovat, jak Washington válku vede chaotickým způsobem a bez velkých ohledů na škody způsobené jejich městům, infrastruktuře a ekonomikám. Perský záliv se teď dělí na dva tábory. Spojené arabské emiráty se ještě více sbližují s Izraelem a Washingtonem. Avšak větší skupina, vedená Saúdskou Arábií a zahrnující Katar, Omán a možná i Irák a dokonce i Turecko, bude o dlouhodobou bezpečnost nejspíš usilovat skrze rovnováhu. Budou dále udržovat vztahy se Spojenými státy, ale povedou také dialog s Íránem a budou utužovat vazby na Čínu.

A to je přesně to regionální uspořádání, které Peking upřednostňuje. V roce 2023 Čína zprostředkovala obnovení diplomatických vztahů mezi Saúdskou Arábií a Íránem. Rijád se od té doby zdráhá účastnit se některých amerických plánů na stavbu datových center a továren na čipy. Saúdové nakoupili čínské rakety a drony, uspořádali cvičení s čínským námořnictvem a zvažují vlastní výrobu bojových dronů Wing Loong. V letech 2016–2025 se země Perského zálivu podílely na více než 80 procentech čínského obranného exportu na Blízký východ. Nikdo se nesnaží nahradit americký bezpečnostní deštník. Avšak země Zálivu chtějí možnost volby – a možnost volby snižuje americký vliv.

Geoekonomické vítězství Číny je ještě působivější. Země, která asi 70 procent ropy, kterou spotřebuje, dováží, by na první pohled měla patřit mezi největší poražené této války. Čína však tento šok přečkala lépe než většina jiných zemí, protože se na něj roky připravovala. Diverzifikovala dodavatele, vybudovala odhadem největší zásoby ropy na světě, dále využívá uhlí, ještě více využívá jadernou energii a elektrifikovala svou ekonomiku způsobem, který jinde ve světě nemá srovnání.

Asi 30 procent čínské spotřeby energie nyní tvoří elektřina, což je skoro o polovinu více než v USA nebo Evropě. Čína v roce 2024 instalovala více než polovinu všech nových globálních větrných a solárních kapacit. Ze všech těchto důvodů byla Čína během války schopna snížit dovoz ropy o přibližně čtyři miliony barelů denně.

Z války se stala ohromná reklama na nenahraditelné čínské technologie. Jednotlivé vlády na celém světě budují kapacity na využívání sluneční energie, nakupují baterie, stavějí větrné turbíny, podporují elektrická vozidla a posilují přenosové sítě. Čína drží kontrolu asi nad 91 procenty celosvětové výrobní kapacity solárních panelů, u výroby lithium-iontových baterií je to 89 procent kapacity. Z dat agentury Bloomberg vyplývá, že minimálně 70 procent všech zelených technologií vyrábějí čínské firmy. Čím déle bude trvat energetická nejistota, tím víc bude svět sázet na odvětví, v němž dominuje právě Čína.

Kvůli válce také slábne vliv dolaru na globální obchod, což je další z čínských cílů. Írán údajně povolil některým tankerům proplout Hormuzským průlivem pod podmínkou, že transakce budou prováděny v čínských jüanech (nebo v kryptoměnách). Čína a její partneři tak v praxi rozšířili prostor pro obchody pod kontrolou čínského jüanu, který nepodléhá americkým sankcím. Bude to postupná změna, ale už teď je trend zřejmý – odklon od dominance dolaru.

A nakonec se na Čínu valí obrovské reputační zisky. Trumpova vláda do této války vstoupila s velkolepými cíli: změna režimu, zničení íránského jaderného programu, vymazání jeho raketového programu, konec podpory spojenců v regionu. Ničeho z toho však nedosáhla, určitě ne trvale. Místo toho nyní doufá, že bude možné nějak jednoduše otevřít Hormuzský průliv, který před začátkem války nebyl zavřený.

Trump do této války vědomě nakráčel, a vyhodil tak z okna desítky miliard dolarů, vystřílel tuny americké munice, musel na Blízký východ přesunout vojenské kapacity z Asie, znejistil spojence a ukázal, že ani obrovská americká moc nevede k dobrým výsledkům, když ji mají v rukou lidé s chybnou strategií, kteří neustále mění taktiku.

Čína toho udělala pozoruhodně málo. Nepřestala nakupovat íránskou ropu. Udržovala vztahy se státy v Perském zálivu. Nenechala se natlačit do pozice obránce Íránu nebo policajta v regionu. Takovýmto způsobem Peking postupuje rád. Žádné dramatické konfrontace, místo toho neustálé hromadění vlivu.

Za posledních pětadvacet let se Spojené státy vyčerpaly během tří velkých vojenských dobrodružství na širším Blízkém východě. Čína mezitím budovala výrobní sílu, technologické kapacity a utužovala diplomatické vazby. Washington jedná, Peking vyčkává. Čína za tuto válku sice zaplatila – vyššími cenami energií, narušenými dodavatelskými řetězci a slabší celosvětovou poptávkou. Avšak moc je vždycky relativní. Srovnáme-li to se škodami, které si Amerika napáchala sama, vychází z toho Čína lépe.

 Autor je americký politolog a publicista.

© 2026, Washington Post  Writers Group