O Češích a kolech

S teplým počasím a začínajícími prázdninami se znovu připomíná jeden zajímavý fenomén: Češi se proměnili v národ cyklistů. Postavy ve strakatých přiléhavých dresech lemují snad každou okresní silnici, jezdí děti, dospělí, senioři, ve speciálních přívěsech křižují krajinu dokonce i kojenci. Je to báječná zpráva, ale vznáší se nad ní jeden otazník – proč tahle cyklománie míjí zdejší velkoměsta?

Jízdní kola během posledního čtvrtstoletí prošla bouřlivým technologickým vývojem, takže šlápnout do pedálů je dnes mnohem snazší i pro méně zdatné jedince. Všechny ty vymoženosti jako moderní přehazovačky, lehké rámy či odpružené vidlice jsou pro západní společnost požehnáním. Světová zdravotnická organizace v roce 2000 vydala alarmující zprávu o tom, že planeta čelí narůstající epidemii obezity a Evropa se Spojenými státy patří k nejpostiženějším pacientům. V Česku trpí různými formami nadváhy více než polovina populace, každý pátý člověk je obézní a stavy obézních dětí se během pěti let zdvojnásobily. Jízda na kole se vedle pěší chůze doporučuje jako jeden z nejúčinnějších léků. Možná, že právě cyklománii, jež Česko zachvátila na přelomu milénia, vděčíme za to, že netloustneme tak rychle jako Američani, Britové nebo Španělé.

A teď ta záhada: velká města jako Praha nebo Brna tahle vášeň vůbec nepoznamenala. Cyklostezek a pruhů pro cyklisty, jaké známe z Mnichova, Amsterodamu nebo Kodaně, je naprosté minimum, magistráty na podporu cyklistiky dávají mizivé prostředky a šéf dopravní policie se netají názorem, že do města se na kole vydá leda sebevrah.

Takže tu máme zajímavý paradox: statisíce relativně bohatých vyznavačů cyklistiky, prosperující výrobci a obchodníci (Author nebo Rockmachine jsou české značky) tvoří dohromady slušnou lobby, ale přesto nejsou schopní vydupat si městské trasy. Jízda metropolí možná opravdu není bezpečná, můžeme si říct. Ale zahraniční příklady to vyvracejí – pokud systém dopravy cyklisty chrání, mohou na bicyklech klidně jezdit děti do školy. Navíc uhánět po výpadovce z Prahy, jak to Češi dělají každou sobotu, není o moc bezpečnější než cestovat z Vinohrad na Smíchov. České statistiky nehod ukazují, že většina úmrtí v sedle se u nás odehraje mimo město.

Češi zkrátka chtějí kolo používat ke sportu a rekreaci, ale ne k tomu nejpřirozenějšímu účelu – k dopravě. Pražské cyklostezky prosazuje malá skupinka nadšenců (mimochodem její zakladatel Jan Bouchal, zabitý před rokem a půl nepozorným řidičem, dodnes nemá důstojný pomníček) a firmy jako Author namísto lobbingu za městskou jízdu raději financují vydávání cykloturistických map pro víkendovou jízdu. Proč tomu tak je?

Dá se jen spekulovat, ale zkusme to. Dvacet let života v minulém režimu Čechy naučilo dělit svůj život na pracovní a soukromý a tyhle dva světy nepropojovat. Práce a chalupa. Veřejný a privátní život. Touhy a povinnosti. Mezi těmito kategoriemi stály zdi a řada z nich dodnes nebyla stržená. Lepší než zapojit svoje hobby do běžného života a přijet na kole do práce, se nám tak stále jeví vyndat kolo o víkendu z garáže, obléci si závodnické dresy a chroustat kilometry. Ostatně podobnou psychologickou příčinu má třeba i nevídaný boom soukromých zahradních bazénů – relaxovat sám, schovaný za živým plotem, nepropojovat se s okolím. Tohle je přece privátní čas. Mimochodem – není tenhle chalupářský instinkt náhodou jedním z hlavních důvodů, proč u nás tak trpí krajina a veřejný prostor?