Malá bilance vlády Mirka Topolánka

Vláda Mirka Topolánka ve své nynější podobě končí. Jedna z variant různých politických jednání je její pokračování v mírně obměněné podobě – s podporou sociálních demokratů, jako výraz obrany Topolánka a šéfa opozice Jiřího Paroubka proti prezidentu Klausovi. Nicméně je čas aspoň na stručnou bilanci, co kabinet Mirka Topolánka prosadil a v čem selhal.

Největší slabinou vlády je, a to jí stojí hodně voličských hlasů, že se jí do vládnutí nepodařila prosadit průhlednost. Snažila se být mnohem otevřenější, než všechny vlády před ní, to se Topolánkovi a jeho ministrům určitě upřít nedá. Ale tu hlavní zeď, která tvoří tajemné zákulisní území, které je hájemstvím korupce, klientelismu a podivných dohod, upečených někde v přítmý sekretariátů a kanceláří poradců, se nepodařilo ani nahlodat.

Asi nejviditelnější je to u tvorby rozpočtu. Místo toho, aby ministři přicházeli na vládu s jasnými a veřejnými vizemi, kam investovat a ve vášnivé debatě si rozdělili peníze podle potřeb této země, funguje už roky úplně opačný přístup. Ministři dopředu znají, kolik asi dostanou a pak se jen kosmeticky upravuje, jestli dostnou nějakou tu miliardu navíc, nebo jim i seberou. Desítky miliard pak zmizí v různých projektech, jejichž význam nebo cena zůstávají mimo chápání normálních smrtelníků. Asi nejvíce se to ukazuje na stavebních zakázkách, příkladem je třeba vládní dotace regionům, nákup obrněných transportérů pro armádu, investice do zdravotnictví… Takový přístup je podhoubím korupce. Představitelé velkých firem se snaží zavázat politiky, aby rozpočet myslel na potřeby jejich podniků. A pak už to pokračuje dolů na různé úředníky, přes předražené zakázky pro PR agentury anebo právníky.

Ministr financí Kalousek sliboval před dvěma lety jak zprůhlední zadávání veřejných zakázek. Vláda pro to nic neudělala, pořád to funguje po staru, kdy veřejnost nemá šanci zjistit, který krok byl proč udělán, musí se spokojit (pokud vůbec nějaké dostane) jen s mlhavým vysvětlováním politiků, jejichž pravdivost nemá jak zkontrolovat. Podezření, že řada zakázek, především těch regionálních, je domluvena dopředu a soutěže jsou jen zástěrkou, jsou tak častá a běžná, že už ani moc nikoho nezajímají. Nebo další problém – pravidla hazardu u nás. Jsou nastavena tak, že Česko je rájem praní špinavých peněz a daňových úniků a dlouholetá debata politiků o změně zatím nikam nevedla.

Co se vládě podařilo? Aspoň rozjet debatu o důchodové reformě, pokusila se změnit zdravotnictví – dotažení reforem aspoň do trochu moderní podoby ale zastavilo hlasování o nedůvěře. Máme nový trestní řád, který konečně dokáže zareagovat na moderní zločiny (bohužel ale přinesl také ořezání svobody slova, třeba známým zákonem, zakazujícím zveřejňovat odposlechy).

V policii se rozjela důležitá reforma, která dává policistům daleko větší pravomoce rozhodovat o svých služebnách, reforma ale zatím nezměnila – a ani nemohla – změnit policii v důvěryhodný a sebevědomý sbor.

Topolánek postavil vládu, která se dokázala zhostit šéfování Evropské unie, hájila transatlantické spojenectví, uvědomovala si Moskvu jako bezpečnostní riziko, snažila se vysíláním českých vojáků na mise dostát našim spojeneckým závazkům.

Vláda Mirka Topolánka si nevedla nijak špatně, ale potřeba jeho i dalších ministrů rozhodovat o věcech zákulisně – nejviditelnější byl případ Čunek – držet vládu neprůhledných rozhodnutí, privatizací, obchodů a smluv ji sráží do šedého průměru, který jsme od vlád zažívali od přelomu tisíciletí. Žádný zásadní krok, který by nám Topolánkův kabinet dovolil posoudit jinak, prostě vláda neudělala.