TOP 5 předvolebních článků Respektu: Ficův scénář v Česku, peníze pro Vidláka, boj ministryně Decroix s bitcoinovou kauzou

Daniel Sterzik vyměnil prasata za krkavce a doma v Miroslavi čelí podezření, že rozvrací zemi 

Muž v klobouku zvaný Vidlák se naplno začal zjevovat české veřejnosti přibližně před dvěma lety. Do té doby, než poprvé vystoupil na tribunu protivládních demonstrací, znali Daniela Sterzika víc jen čtenáři jeho každodenního blogu Vidlákovy kydy a sousedé v jihomoravské Miroslavi. Dnes už o politickém buřiči dávno víme to podstatné: chce vyvést zemi z Evropské unie i NATO a má pochopení pro ruského prezidenta Vladimira Putina.

Sousedé i široká rodina si zvykají na to, že se z řadového šedého domu na okraji malého města stalo oficiální sídlo politické strany Stačilo!, kterou Sterzik letos založil a vede, že se u něj sjíždějí špičky českých antisystémových uskupení včetně komunistů a že se na svého spoluobčana Sterzika po říjnových volbách nejspíš budou dívat v televizních přenosech ze sněmovny. Strana Stačilo! má v posledních průzkumech 7,4 procenta a mohla by se podílet na vládě. Co lidem nejen ze Sterzikova okolí dál vrtá hlavou, je prudkost jeho politické kariéry a mlha obestírající počátky jeho vzestupu a finanční nezávislosti.

Zákulisí boje ministryně spravedlnosti o vlastní pověst (a budoucnost vlády k tomu)

„Všude to s námi spojují. Kam přijdeme, tam se o tom mluví,“ říká emotivně na poradě širšího vedení ministryni spravedlnosti Evě Decroix její náměstek Vilém Anzenbacher. V kabinetu Decroix v tu chvíli sedí za velkým stolem dalších deset zaměstnanců ministerstva, většina z nich přikyvuje. A náměstek pokračuje: „Lidi, co tu pracují, jsou srdcaři, ale opravdu to už na ně dopadá, šíří se tu blbá nálada. Potřebujeme ukázat, že se tady neřeší jen tohle téma.“ 

Jedním z přítomných je i whistleblower Jan Benýšek, dlouholetý ministerský úředník, který v éře Pavla Blažka málem na ministerstvu skončil, neboť upozornil na nepravosti a byl za to profesně šikanován. I on se přidává k náměstkovi, že je třeba přijít „s ofenzivou dobrých zpráv“. Náměstek přítomné opakovaně pobízí, aby si dali připravenou svačinu, ti ale většinou nemají chuť. V hlavě se jim honí ty samé myšlenky, co jemu. 

Decroix, sedící v čele stolu, si zapisuje poznámky do svého počítače, souhlasně přikyvuje, a nakonec dává úředníkům pokyn, aby jí do týdne navrhli, jakou agendu by směrem k veřejnosti chtěli prezentovat. Je však velmi pravděpodobné, že ať udělá ministerstvo cokoli, hlavní politické téma posledních měsíců to nepřehluší. I proto se redaktoři Respektu vydali za ministryní, aby několik týdnů dokumentovali, jak téma bitcoinů, které přebrala po svém předchůdci, řeší. Tak se také ocitli na poradě šéfky justice, v části, kde se neprobíraly utajované skutečnosti.

Letošní volby mohou přinést obrat porevolučního směřování

Přemýšlel jsem, jestli se někdy u nás konaly volby za podobně vážných okolností. Nejvíc se dnešní situaci blíží zřejmě volby z roku 1935, které proběhly dva roky poté, co sousední Německo ovládl Adolf Hitler. V předvolebním komentáři v Přítomnosti tehdy šéfredaktor Ferdinand Peroutka psal, že i když nesouhlasí s řadou kroků tehdejší koalice, měli by ji občané podpořit. Vládli totiž demokraté a ti i v době světové hospodářské krize demokracii ctili, zachovali klid a snažili se v zahraniční politice posilovat proti nacistickému Německu. Naproti tomu opoziční strany – mezi nimi zejména komunisté – demokracii oslabovaly, slibovaly nesplnitelné a společnost rozdělovaly.

Peroutka psal, že s Karlem Čapkem schytávají tvrdou kritiku za to, že se vyslovují pro pokračování koalice, „hle, jak jsi se ponížil, svobodný člověče, teď děláš hlídacího psa u koaličního stáda! Pěkně jsi to dopracoval,“ parafrázoval Peroutka odsudky. Dodával ale, že k tomu došel právě jako svobodný a nezávislý novinář, který poměřuje, co je v nabídce a za jakých okolností se volby konají. „Nyní, když nerozum a demagogie útočí vášnivěji než jindy, měli bychom zůstat ve stanu? Někdy je hrozně málo zírat s potěšením na vlastní čisté ruce a nic jiného už nedělat.“

Zajímavé je, že stejně jako dnes tehdy vyzývala část veřejně aktivních lidí, aby občané vkládali do volebních uren bílé lístky. Že by tím vytrestali demokratické strany, ale nezadali si s těmi nedemokratickými. K tomu Peroutka napsal: „Jsou spisovatelé, kteří jsou snad svobodní vůči všemu na světě, ale strašně otročí své touze zdáti se zajímavými, stále státi v pochmurné póze na nějakém romantickém skalisku. Takový spisovatel by si dal ovšem raději jazyk vyrvat, než aby řekl něco tak obyčejného, jako že je třeba volit koalici. Bude hledat všechny možné formy úniku – od komunismu přes prázdný lístek až po zaspání voleb.“

Tak jako se zdá neuvěřitelné, že v té době někdo nedokázal rozpoznat historický význam voleb, budou jednou nepochopitelné dnešní výzvy, že není třeba jít hlasovat, protože o nic nejde. Svou účastí možná nedokážeme změnit neblahý vývoj, někdy jsou dějinné pohyby příliš velké, aby jim zabránily jedny volby, ale každý má svůj dílek v demokratickém puzzle. A ti aktivní si aspoň mohou říct: já se snažil.

Už i prezident zkoumá, jestli může šéfa ANO jmenovat premiérem

Po projevu následuje krátká improvizovaná tiskovka. „Soudkyně Brázdilová se zachovala jako komunistická prokurátorka, kdy se ztotožnila s vylhanou obžalobou,“ říká Babiš na otázku Respektu, jak bude postupovat, když soudce Šott potvrdí rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Na námitku, že jde o rozhodnutí nezávislé justice, Babiš říká: „Nedohadujte se se mnou a neskákejte mi do řeči. Rozhodnutí je skandální, soudkyně udělala ze soudu instituci, která je zbytečná. Budeme se bránit, je to celé vymyšlené.“ A usedl by šéf ANO do čela vlády jako člověk, který by byl uznaný z padesátimilionové defraudace? „Nebudu odsouzený, na shledanou,“ dodává Babiš.

Jasno v tom, jak naloží se střetem zájmů a pravděpodobným odsouzením a jak by strana postupovala, kdyby prezident kvůli tomu Babiše nepověřil sestavením kabinetu, nemají ani jeho spolustraníci. „Vůbec to neřešíme. Soustředíme se na kampaň, je to předčasné. Nejdříve musíme zvítězit, a pak se teprve bavit o tom, za jaké konstelace bychom byli schopni sestavit vládu,“ říká Respektu druhý muž ANO Karel Havlíček. Podobně mluví i stínová ministryně financí Alena Schillerová. „O střetu zájmů a dalších věcech se nebavíme. V tuto chvíli to komentovat nebudu, věnujeme se volbám,“ říká Schillerová.

Po dvou hodinách je akce v ostravské Karolině u konce, Babiš se svým týmem se přemísťuje na oběd a pak na mítink do středu města. Když zahlédne jednoho z novinářů, kteří mu pokládali otázky, na něž nechtěl reagovat, začne se znovu zlobit. „Ku*va, se*ete mě,“ říká podrážděným hlasem. Rozčilení je viditelně následkem faktu, že v tuto chvíli je cesta Andreje Babiše zpět do Strakovy akademie mnohem klikatější, než tomu bylo v roce 2017. Tentokrát svůj osud nemá ve vlastních rukou, jelikož mezi ním a nástupem na pozici premiéra je příliš mnoho překážek.

Jak by to u nás vypadalo, kdybychom následovali slovenský scénář

 Přesně tohle se děje na Slovensku, kde Robert Fico dosadil své lidi nejen do bezpečnostních složek, ale i do médií, kulturních organizací, zdravotnictví, energetiky a diplomacie, a naopak se zbavil zastánců právního státu a prozápadního směřování země a zastavil dotace neziskovkám. Jedním z těch, kteří museli odejít, byl dlouholetý diplomat Metod Špaček, který v minulosti pracoval jako vedoucí kanceláře prezidentky Zuzany Čaputové a loni se měl stát velvyslancem Slovenska při sídle OSN v New Yorku. Ministerstvo zahraničí jeho vyslání na poslední chvíli zrušilo.

Špaček to veřejně dával do souvislosti s tím, že je homosexuál – Ficův režim těmito lidmi opovrhuje –, a také zmiňoval možnou politickou pomstu exprezidentce. Z ministerstva zahraničí byl vyhozen i jeho partner Ivan Novotný. Populisté a extremisté v Česku chtějí zásadní změnu v zahraniční politice, vystoupení z NATO a EU. Když to kvůli nesouhlasu Andreje Babiše nepůjde, tak žádají oslabení našich vazeb na Západ.

Zbavit se nepohodlných diplomatů je ale dnes v Česku podstatně složitější. Velvyslance musí spolupotvrzovat prezident a již schválené diplomaty, kteří však jako Špaček ještě nenastoupili, nelze bez jeho souhlasu stáhnout. Protiunijní a protialianční politici a diplomaté mohou svoji agendu samozřejmě začít prosazovat z pozic ministerských náměstků a vedoucích pracovníků Černínského paláce. Protitlak, říká Špaček, jim to ale může minimálně zkomplikovat. „Můj muž dal dohromady další vyhozené a začali se u soudu bránit. To na ministerstvu zpomalilo další propouštění,“ říká Respektu Metod Špaček.

Větší odvahu může podle něj člověku dodat i to, když si uvědomí, že ztrátou práce snů se pro dotyčného nehroutí svět. „Zajímavou kariéru jde budovat i mimo ministerstvo. Když si to připustíte, může vás to učinit odvážnějším,“ říká Špaček. Leo Steiner, který dnes působí jako vrchní ředitel sekce evropských a národních programů na ministerstvu pro místní rozvoj, mluví o tom, že dnes s kolegy slovenský scénář opakovaně probírají. „Slíbili jsme si, že budeme držet při sobě. Že když nový ministr nebo premiér po komkoli z nás bude chtít něco nezákonného, odmítne to a ostatní se za něj postaví,“ říká Steiner. „Třeba to nevyjde. Jde ale o to, aby co nejvíc lidí ukázalo, že únos právního státu nemusí jít tak snadno.“