Bude mít naše dítě kam jít do školy? Nebo překopeme celý život?

Šestiletý Eda Churaň je známý pro několik věcí. Tráví hodně času na výletech s rodiči a sestrou Bárou. Hodně skáče, hodně běhá a má rád klacky a kamínky, se kterými se dá dobře vyhrát. Rád chodí do školky. Také svému okolí skoro vůbec nerozumí. A zároveň je to aktuálně asi nejsmolnější pražský malý autista.

V každoročním losování, v němž se mezi děti s postižením rozdělují místa v pražských speciálních základních školách, nikde neuspěl. Úřední řečí spadl do kolonky „neumístěný“. Takových dětí je dnes v Praze necelých dvacet (ale přesné číslo teď nezná nikdo, ani školy, ani úředníci), ale Eda byl ve všech školách z osudí vytažen až mezi posledními. Nemá kam v září nastoupit do školy, a pokud se pro něj místo přece jen někde najde – možná kousek od domova v Kobylisích, ale také možná na druhém konci města –, pak až jako mezi posledními. Kdyby se žádné nenašlo, musel by s jedním z rodičů zůstat doma.

Byla by to jeho matka, Ivana Churaňová. Zůstat na domácím vzdělávání s dítětem, které má autismus a střední mentální retardaci, jako má Eda, je pro většinu rodin hrozivá představa. Ne z nedostatku lásky, ale protože to znamená, že jeden rodič úplně přestane pracovat a vydělávat peníze, celodenní péče je extrémní mentální nálož a samo dítě se nerozvíjí – rodičovská láska v sebevětším množství nenahradí dovednosti speciálních pedagogů. Pro Ivanu Churaňovou to není moc jiné a tahle vidina se k ní teď každým dnem blíží. Ale zatím se jí neděsí. Věří příslibu pražského magistrátu, konkrétně radního Antonína Klecandy, že město umístí „každé dítě“. Stejně jako se to úřadům povedlo loni, kdy po losování zůstalo na ocet 30 dětí.

Slib je to užitečný, ale ani na začátku května není úplně jasné, proč by se to i letos mělo magistrátním politikům a úředníkům povést. A tak cestu, jak své hendikepované děti zachránit, začali hledat rovněž komunální politici o patro níž.