Děti se mě ptaly: Co tu děláš? Proč se nevrátíš tam, odkud jsi přišel?

Za tři týdny v Brně proběhne první Sudetoněmecký sněm na české půdě. Kdy jste vlastně poprvé Česko navštívil vy? 

V srpnu 1979, to mi bylo třiadvacet. Můj otec pocházel z Jablonce, ale nechtěl se tam vracet. S bratry jsme ho k tomu dlouho přemlouvali, přesvědčila ho až moje malá sestra. Projeli jsme pak celé Čechy a otec, učitel dějepisu a zeměpisu, o všem hrozně zajímavě vyprávěl. Ale také to přineslo hluboký šok. On patřil ke generaci, která říkala, že „muži prostě nepláčou“. Sám to říkával. A pak jsme se sourozenci viděli, jak během cesty každou chvíli brečel. Bylo to pro nás velmi emotivní. Podruhé jsem přicestoval až v roce 1989. 

Proč ne dřív?

Kvůli politické činnosti to nešlo, stále více jsem se angažoval v Panevropské unii a v jejím rámci jsme z Mnichova pašovali knihy a tiskárny lidskoprávním skupinám a farnostem. Od mnichovského hlavního nádraží jezdil jednou týdně autobus, ve kterém jsme pokaždé něco převáželi. Od roku 1985 jsem měl pozvání od Petra Oslzlého, který v Brně pořádal bytové přednášky, takzvanou podzemní univerzitu. V roce 1988 jsem měl konečně jet, ale zavolala francouzská tajná služba a od cesty mě odradila. Klaplo to až těsně před sametovou revolucí.