Triumf Levice v Berlíně není náhoda

Je toto příští primátorka hlavního města? Elif Eralp poskakuje po sále v berlínské čtvrti Kreuzberg, obklopená stranickými kolegy. Tančí rozjařeně, mává rukama ve vzduchu, pak jásá a vrhá se kolem krku ženě vedle sebe. Video ukazující její radost z nedělní volební výhry v berlínských volbách naznačuje, v čem spočívá současná přitažlivost strany Levice (Die Linke) v Berlíně. 

Zvykli jsme si na obrazy politiků skrytých v bezpečí služební limuzíny. Nebo si potřásajících rukama při návštěvách firem. Politiků pečlivě inscenujících svou autentičnost na Instagramu nebo v reportáži o své domácnosti pro společenský časopis Bunte. U Elif Eralp je to jiné. Kdo ji ve volební kampani doprovázel, ten neměl pocit, že je na cestách s profesionální političkou. Setkali jste se s ženou, která ještě nedávno působila v lokálních projektech. S matkou dvou dětí, která by potřebovala větší byt, ale žádný nemůže najít. Eralp nemusela autentičnost inscenovat, v politice je totiž teprve pár let.

V roce 2021 se dostala do berlínského zastupitelstva a nyní by se mohla stát starostkou. První ženou s tureckým původem a první političkou Levice, která bude vládnout v Berlíně. A teprve druhou političkou Levice po durynském Bodo Ramelowovi v čele vlády spolkové země. Dalo se ale do pohybu něco, co přesahuje rámec berlínských zemských voleb. Možná je to začátek přeskupení německého levicového politického tábora, možná celé politické scény. Již několik měsíců se Levice – strana, která se před dvěma lety zdála být klinicky mrtvá – v celostátních průzkumech veřejného mínění pohybuje přibližně na stejné úrovni jako 163 let stará sociální demokracie (SPD). Nyní v Berlíně dokonce deklasovala i Zelené, kdysi vedoucí stranu velkoměst, kterou předstihla skoro o deset procentních bodů.

Co se stalo? Proč teď přichází touha po narušení statu quo i z politické levice? Posunul se levý střed – alespoň ve městech – více doleva? Nebo se naopak strana Levice posunula směrem ke středu?

Strategie zájmu a přítomnosti i po volbách

V konzervativním táboře panuje po vítězství Levice rozruch. Ale i sociální demokraté a Zelení se obávají, že Berlín nebyl jen výjimkou. Die Linke nevyhrála jen tak nějak: za úspěchem stojí plán a poprvé se zdá, že skutečně funguje.

Když se v těchto dnech bavíte se stratégy Levice, potkáte dobře naladěné lidi. Už dva roky cíleně pracují na tom, aby oslovili ty, kteří se od politiky odvrátili a dávají svůj hlas AfD nebo při volbách zůstávají doma. Dosud však tato strategie nefungovala tak, jak měla. Levice sice byla úspěšná, ale volili ji lidé, které vlastně ani nechtěla oslovit – vysoce kvalifikovaní, s vysokými příjmy, bývalí voliči Zelených. Zatímco chudší zaměstnanci a dělníci přešli k AfD.

V Berlíně se Levici nyní zřejmě podařilo tuto situaci zvrátit. Strana tam oslovila 75 000 dosavadních nevoličů a byla nejsilnější silou mezi lidmi, kteří sami sebe považují za finančně znevýhodněné. Kromě toho posbírala 26 procent voličů, kteří se označují za dělníky.

Může to být i tím, že Levice v hlavním městě prosazuje koncepci, která je jakýmsi jádrem nového levicového sebeuvědomění. Odborný anglický termín zní organizing a stojí za ním myšlenka, že úkolem politiků nemůže být pouze žádat lidi o hlas jednou za čtyři nebo pět let. Spíše je třeba trvale projevovat přítomnost a zájem – i po volbách. Cílem je zapojit lidi, kteří od politiky vlastně už moc neočekávají, do sousedské výpomoci a nájemnických iniciativ. Psychologové by řekli, že jde o vyvolání pocitu, že dokážou něco změnit, ovlivnit. Levicoví stratégové tvrdí, že takto chtějí vybudovat „socialistickou lidovou stranu“.

Podle údajů Levice její příznivci zazvonili v uplynulých měsících během volební kampaně v Berlíně u čtvrt milionu dveří. Zmapovali městské čtvrti a každé jednotlivé setkání zaznamenali do svých databází. V mnoha čtvrtích se nacházejí stranické kanceláře, kde se konají poradní schůzky pro nájemníky a různé sociální konzultace. Strana vyvinula nástroj pro kontrolu nákladů na vytápění a aplikaci proti přemrštěnému nájemnému, pomocí které si lidé mohou zkontrolovat své nájemné a vedlejší náklady a ověřit, zda nejsou v rozporu se zákonem.

Ještě předtím, než začala horká fáze volební kampaně, členové Levice na ulici testovali klíčové požadavky své strany. Sama Elif Eralp při letním setkání s pobavením vyprávěla, jak mladí členové partaje zvonili u dveří migrantů v Kreuzbergu v očekávání, že největším problémem obyvatel je rasismus. Když však většina dotázaných kromě vysokého nájemného uvedla jako největší problém odpadky v okolí, tak byli její spolustraníci překvapeni. Spolu s bydlením a dostupnou městskou hromadnou dopravou se pak odpadky staly jedním ze tří klíčových témat volební kampaně.

Levice se přitom inspirovala kolegy z USA (z levicového křídla amerických demokratů – pozn. red.) a Rakouska. Tamní komunisté, strana KPÖ, již roky s rostoucím úspěchem sází na tento reformně-socialistický, pečovatelský přístup, který jim v některých městech přinesl obrovské úspěchy. Sociální demokraté a Zelení se tomu zprvu vysmívali a ani uvnitř Levice nebyli zdaleka všichni z této orientace nadšeni. Vybudovat potřebné struktury nejde zvládnout jen tak bokem vedle jiné práce – je to úkol minimálně na roky.

Nicméně přesně s tímto přístupem, byť za jiných okolností, uspěla nedávno i AfD v Sasku-Anhaltsku. I radikální pravice se léta cíleně snažila být co nejvíce přítomná na tamním venkově a v maloměstech, získala na svou stranu předsedy sportovních klubů i hasiče – a nakonec dosáhla 44 procent. Je možné, aby i Levice s touto strategií zaznamenala trvalý úspěch?  

Obavy z vyvlastnění a z antisemitismu 

Levici se podařilo získat na svou stranu lidi, které je těžké oslovit. Politizovala také téma, jež dosud zůstávalo stranou politické debaty: otázku bydlení. 53 procent berlínských voličů po volbách uvedlo, že jde o nejdůležitější problém Berlína. A Levice z něj učinila jádro své kampaně.

Její požadavek na znárodnění velkých bytových koncernů (týká se firem, které vlastní více než tři tisíce bytů – pozn. red.) vedl k polarizované debatě – a tím přesně splnil účel, který si volební štáb předem stanovil. Ostatní strany se v tom tématu musely s Levicí vypořádat. Návrh na zestátnění tak příkladně ilustruje další prvek levicové strategie: rozšířit prostor politicky myslitelného, útočit na liberální středový konsenzus, polarizovat zleva. 

Zejména CDU reagovala v předvolební kampani protipolarizací. Levici zasypávala všemi možnými nadávkami: Socialisté! Radikálové! Extremisté! Ale i zde se stalo něco nového: tento politický zaklínací rituál již nefungoval. Pouze osm procent voličů věřilo, že právě CDU je nejschopnější vyřešit v Berlíně problém s bydlením. 37 procent vidělo v této oblasti největší kompetence u Levice, která je stranou, jíž voliči nejvíce důvěřují, že „vyřeší nejdůležitější úkoly v Berlíně“. I v tomto ohledu měla nad CDU velký náskok.

Politický střed tak v Berlíně neztratil jen kompetenci při řešení problémů, která mu byla dosud připisována. Ztratil také svou interpretační autoritu. Je to další paralela s AfD: pouhé nadávání na nějakou stranu nevede k tomu, že by ji lidé přestali volit. Zvláště když střed nemá řešení pro problémy, jimiž se tato strana zabývá. „Sice nemáme žádnou představu, jak by se dal život zlevnit, ale ti druzí jsou socialisté!“ S takovým poselstvím se volby nevyhrávají. Ne v Berlíně. A ani nikde jinde. 

Ještě v týdnu před volbami shrnula Elif Eralp klíčové body, které chce po nástupu do funkce primátorky Berlína „okamžitě řešit“. Na seznamu se nacházejí očekávané věci, jako je zastropování nájemného pro byty ve vlastnictví spolkové země a vytvoření pracovní skupiny, která bude bojovat proti spekulacím s nájemným. Eralp však toho dne slíbila i další, zdánlivě drobné změny: den bezplatného odvozu objemného odpadu, prohlídku všech 56 berlínských čtvrtí a novoroční recepci pro bezdomovce v Červené radnici. „Věřím, že když začnete dělat politiku jinak, tak to přinese ovoce,“ řekla Eralp v létě během našeho rozhovoru. Lidé pak budou mít pocit, že se někdo snaží skutečně zlepšit jejich životy. A pak také snáz odpustí, když se něco pokazí.

Levice by však nebyla Levicí, kdyby se věci nezačaly kazit už v noci po volbách. Volební oslavu stranické pobočky ve čtvrti Neukölln navštívil šéf tamního kriminálního klanu Issa Remmo, a jeho syn poté dokonce zveřejnil chatové zprávy s neuköllnským poslancem Spolkového sněmu Feratem Koçakem. K tomu přiložil fotografii Koçaka s mužem, jenž údajně patří k předákům palestinské teroristické organizace – rovněž byla pořízena na povolební oslavě.

To, že v Levici existuje problém s antisemitismem, si totiž nevymyslela CDU v rámci volební kampaně – ten problém je reálný. Netýká se sice nejvyššího vedení ani lidí z druhého partajního sledu, platí však pro jednotlivé funkcionáře, a to především ve stranické pobočce v Neuköllnu (berlínská čtvrť s největším podílem muslimů – pozn. red.). Levice měla dlouho tendenci bagatelizovat pravidelné překračování hranic ze strany těchto aktérů jako jakýsi levicový folklor, jako nepříjemný vedlejší efekt oprávněné kritiky Izraele. 

Kdo ale v posledních dnech hovořil s vedoucími funkcionáři strany, musel si všimnout jiného tónu. Očekávání voličů vzhledem k Levici v Berlíně jsou prý tak vysoká a šance na změnu politiky na radnici tak mimořádně velké, že nelze nadále tolerovat, aby úsilí strany znovu a znovu sabotovali ti samí lidé.  

Velcí politici v historii levicové politiky vždy věděli, že se čas od času musí dostat do sporu s vlastními lidmi. Eduard Bernstein, reformní socialista, v jehož tradici stojí dnešní Levice, vedl v 19. století tvrdé boje proti silám, které nechtěly nic měnit na životních podmínkách dělníků, ale raději čekaly, až přijde revoluce. Sociální demokrat Willy Brandt v sedmdesátých letech 20. století vydal nouzové zákony proti sympatizantům teroristické RAF. Lothar Bisky po roce 1989 bojoval proti „betonovým komunistům“ v postkomunistické PDS, ze které strana Levice vzešla. Všem šlo o to, aby z levice vymýtili její sklon k sektářství. Šlo o schopnost získat většinu.

Má na to sílu i Elif Eralp? Během volební noci zvolala v hale v Kreuzbergu: „V našem městě zvítězila láska a spravedlnost nad nenávistí.“ Byla to jedna z jejích prvních vět po vítězství. Láska není špatný začátek. Má-li se však Berlín skutečně stát šancí pro Levici, tak bude Eralp pravděpodobně potřebovat ještě něco jiného: tvrdost.