Kde je doma, to se počítá

Dvacet sedm filmů od dvacetiminutových po celovečerní, od zavedených tvůrců i od těch na naprostém začátku kariéry, často ještě v komfortu školy nebo přicházejících z jiných odvětví; takové rozpětí má letošní výběr jihlavské soutěže českých dokumentů. Společné mají to, že nemalá část z nich se od světa venku, který přestává či už přestal dávat smysl, obrací dovnitř – k sobě, k již neexistujícím verzím vlastního já, k ohledávání osobní minulosti. Do intimity skutečného i metaforického domova, jenž je často iluzí nebo už neexistuje. A po němž se dá jen toužit. Soutěž se přitom koná bez nejlepšího letošního dokumentu Kdyby se holubi proměnili ve zlato, který sice v jeho samých začátcích jihlavský festival podpořil, ale producenti dali přednost jeho české premiéře v Karlových Varech, čímž ho pro Ji.hlavu diskvalifikovali.

Filip Remunda, jehož snímek Štěstí a dobro všem vyhrál v 2024 cenu pro nejlepší středoevropský film, sleduje v tradičněji pojaté Expozici láskou nevyzpytatelný a nezahojený vztah otce a dcery, který se z láskyplných momentů blízkosti často překlápí v konfrontaci a výtrysky zklamání a výčitek. Emoce ještě násobí, že pro fotografa erotických snímků Vlastimila Kulu mělo umění přednost před rodinou. Jeho dcera Blanka o něm stříhá film, pomáhá mu najít nového kurátora. Epicentrem je venkovská chalupa, kde stárnoucí muž žije s druhou manželkou a jejich syny, fotí modelky a debatuje s dcerou, která „devadesát procent všeho vytěsnila“ – a teď se snaží pochopit, co vlastně prožila a co pro ně znamená jejich společná minulost.

Na podobnou osobní odyseu, ale s přidanou vrstvou geopolitiky se vydal i generačně mladší Georgij Mežujev ve filmu-cvičení Můj táta z ostrova Rusko. V Rusku narozený student FAMU se snaží přes telefonické hovory pochopit svého otce, prominenta Putinova režimu, který podporoval válku v Gruzii i na Ukrajině. Jak přicházel k moci, mizel otec ze synova života ještě před jeho odchodem do Česka. Teď ho do něj mladík záměrně znovu vtahuje, aby zacelil rozkol mezi verzí muže, kterého si chce pamatovat, a tou, jehož myšlení nerozumí. Otec je pro něj představuje alespoň domov v zemi, která pro něj už neexistuje.

Dariia Kovalchuk podobný luxus nemá. Její domov na Ukrajině je srovnaný se zemí. V Donbasu na dosah se hlásí z dálky jako minulost, s níž je těžké si něco počít. Bezpečí pražského bytu tu je svého druhu simulací domova, ve kterém však bydlí i její trauma. Pracuje s estetikou videoher coby hravou zkratkou k popisu životních pocitů i k dosažení efektu odcizení se sama sobě i světu za okny. Jako by byla naprogramovanou verzí sebe sama. Docházejí jí zásoby (už zbývá jen pár antidepresiv) a mise není nesplněna (není schopná si dojít zakouřit).