10 tipů

Časosběrný dokument Heleny Třeštíkové Bára Basiková bude patřit k diváckým hitům letošní Ji.hlavy. Zajímavý protipól k nejnovějšímu dílu renomované dokumentaristky však nabízí sekce FAMU 80 sestavená ze studentských filmů vzniklých napříč historií pražské filmové školy. Dokumentární cvičení druhého ročníku Živá voda (1972) je výletem k počátkům hledání jejího stylu. Autorka, tehdy ještě pod dívčím jménem Böhmová, zachycuje stavbu nádrže Želivka a vysídlení obyvatel Dolních Kralovic, jejichž domy a domovy brzy zaplaví voda. V portrétu nevyhnutelného zániku kontrastuje ruch staveniště a zklidněný pohled do chalup, kde lidé možná už naposledy dělají činnosti, jež dělali desítky let, současně pálí oblečení, balí nádobí a ohlížejí se za vším, co na místě prožili. Zatímco stroze informativní hlas dobového zpravodajství oznamuje nezbytnost stavby, s níž i mnozí obyvatelé souhlasí, Třeštíkové se daří zachytit tragiku mizení: krajiny, města, vztahů. 

Duo filmů Zlatý slavík a Úspěch ze stejného pásma pak nabízí neotřelý vhled do fungování československé pop-music a dobové slávy v šedesátých letech skrze miniportréty Marty Kubišové a Karla Gotta. V prvním, natočeném ve stylu cinema verité, se Zdenek Zaoral ocitá v roce 1968 blízko čerstvé Zlaté slavice – nejpopulárnější československé zpěvačky. Přes záběry z koncertu, z cesty na letiště či v šatně divadla Rokoko znějí upřímné, nestrojené odpovědi Kubišové na otázky, jestli je šťastná či slavná. Druhý film začíná anketou v pražských ulicích o pozici Karla Gotta a fámách ohledně jeho sexuální orientace či života na vysoké noze. Po vox populi pak „reportér“ Vít Olmer ve snímku Vladimíra Drhy zpovídá mladičkého zpěváka u něj doma. Olmer coby režisér je pak podepsán pod filmem Armstrong, který zachycuje slavného hudebníka během jeho návštěvy Prahy v roce 1965. Reportérem je tentokrát Josef Laufer. Trojice filmů funguje dohromady i jako záznam doby svého vzniku. Ideálně zhlédnout v tandemu s prvními díly dokumentární série České televize Ženy, muži, lovesongy, která se ohlíží za československou pop-music od šedesátek po dnešek (sekce Dokument ČT).

Sovětský svaz, kde zítra znamenalo včera, byl i zemí nekonečných možností – jako byla třeba fantaskní léčba přes televizní obrazovku. Hvězdou svérázné disciplíny byl v osmdesátých letech hypnotizér a léčitel Anatolij Kašpirovskij. Polský režisér Łukasz Konopa předkládá ve snímku Kašpirovskij: V jeho moci, vedeném v sekci Svědectví, jen těžko uvěřitelný portrét muže, který doslova učaroval tři sta milionům obyvatel Ruska. Snímek je i portrétem sovětské společnosti v dekádě vedoucí k pádu komunismu, kdy se Michail Gorbačov snažil reformami změnit nezměnitelné. Historik Bohdan Šumylovyč vysvětluje existenci i popularitu předního šarlatána tím, že „lidem sliboval to, co skutečně potřebovali: naději“.

O žádném dokumentárním filmu se poslední měsíc nemluvilo tolik jako o izraelském snímku Naza. A to nejen proto, že dílo režijního dua Rachel Szor a Yuval Abraham získalo cenu v Benátkách. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu oba označil za zrádce, film za „balistickou střelu proti Izraeli“ a tvůrce chce zbavit občanství. Investigativní dokument vznikl ve spolupráci s deníkem The Guardian. Prostřednictvím rozhovorů s dvacítkou důstojníků izraelské rozvědky a vojáků ukazuje propracovaný systém za hromadným zabíjením palestinských civilistů a civilistek v Gaze. Naza je zkratka pro označení „vedlejší škody“ – tedy pro počet civilistů, s jejichž smrtí se počítá při útocích na členy Hamásu. Sekce Zvláštní uvedení.