Rodičem dítěte bez mobilu

Mateřství je zajímavá disciplína. A rodičovství vůbec! Asi se cítím být víc rodičem, ne pouze matkou. Můj starší syn mi začal říkat „matko“ už asi v šesti letech. Věděl, že tím tne do živého. Mladší se naopak jako jedno z prvních slov naučil „maminko“. Také věděl, na co cílí.

I když je staršímu synovi už 11 let, nepřestává mě překvapovat, jak je těžké z těch dětí vychovat „lidi“. Myslela jsem si, že to půjde tak nějak samo. Ale samy jdou přesně ty věci, o které nijak neusilujeme. A které jsou často dokonce nežádoucí. Ale to, co z nás dělá kultivovaná lidská stvoření, to je sakra těžké naučit, zafixovat, zautomatizovat.

Zkraje letošního září starší syn přišel ze školy s tím, že už je poslední, kdo nemá ve třídě telefon. Neříkal to s výčitkou, byla to strohá informace. Cítím v tom generační proměnu. A zároveň bublinu dobře situovaných, uvědomělých rodičů dětí z „lepší“ základky ve větším krajském městě.

Už to není trapné, nemít v jedenácti telefon. Nemít sociální sítě. Nikdo ze spolužáků se nad tím nepozastavuje. Naopak syn sám komentuje, že Tonda, kdykoli může, paří nějakou trapnou hru nebo scrolluje videa na TikToku.