Srbsko žongluje s energetickými zdroji a spojuje se s konkurenty Evropy

Vláda Srbska sklízí plody ze tří stran – z Evropské unie, Ruska a Číny. Když vztahy se Západem trochu ochladnou, otevírají se nové možnosti přílivu kapitálu z Východu, a když se Východ stane příliš problematickým, řešení se najde na Západě. Je to ale opravdu tak jednoduché?

Srbská zahraniční politika je rozpolcená mezi Bruselem, Moskvou a Pekingem, a proto i energetický sektor – podle mnohých klíčový – často slouží jako prostředek směny a politického podbízení se mocenským centrům. Energetický a těžební sektor v Srbsku je totiž nejlepší ukázkou, jak se balkánský stát pokouší balancovat v rozbouřených geopolitických vodách a jak rozděluje klíčové zdroje na základě geostrategických zájmových sfér velmocí.

Energetický sektor představuje mikrokosmos širší zahraniční politiky Srbska, která se už léta pohybuje mezi Východem a Západem. Toto strategické „žonglování“ je obzvlášť patrné v kontextu významných investic a vlivu tří zmíněných aktérů. Čína se prostřednictvím své globální iniciativy Pás a stezka primárně zaměřuje na rozsáhlé infrastrukturní a těžební projekty (měď, zlato, uhlí), přičemž vidí Srbsko jako důležitý článek svého evropského dodavatelského a exportního řetězce.

Rusko naopak zůstává dominantním hráčem v tradičních energetických sektorech, především v oblasti ropy a zemního plynu, a využívá tyto páky k udržení dlouhodobého politického a ekonomického vlivu. Evropská unie, do níž se Srbsko alespoň deklarativně snaží vstoupit, trvá na sladění se svými standardy, podporuje přechod na obnovitelné zdroje energie a energetickou efektivitu, a to prostřednictvím menších, ale strategicky cílených investic. Avšak takový přístup, ačkoli na první pohled pragmatický, s sebou nenese pouze výhody, ale i rizika a ztráty pro Srbsko.