Hodnota je v tom, co už existuje. Ve starých budovách se skrývá know-how i důmyslná organická řešení

Bejrút je místo, které v průběhu posledních desetiletí opakovaně padá na kolena a znovu vstává. Míra destrukce je s každou další válkou nebo katastrofou větší a větší. Přesto se vždy dokáže obnovit – zespoda, z iniciativy jeho obyvatel. Budovy, především v těch chudších částech města, nesou jasné známky toho, že je obnovili laici. V tom ale spočívá i veliká hodnota – reflektuje potřebu lidí, která nemůže čekat, až bude víc peněz nebo až přijdou odborníci. „Jde o to, dát lidem nástroje a znalosti – aby jim změny přinášely větší komfort, více prostoru a svobody,“ říká architektka Arine Aprahamian, jež pochází z Libanonu a nyní žije v Nizozemsku. V pražském Centru architektury a městského plánování v březnu představila svůj projekt „nedestruktivní obnovy“ míst v jedné z živoucích čtvrtí Bejrútu.  

Někteří lidé váš přístup považují za příliš radikální, protože v sobě nese odpor k bourání. Co vám na něm vadí?  

Myslím, že si nemůžeme dovolit bourat budovy – ani z environmentálního, ani ze sociálního, ani z ekonomického hlediska. Měla jsem možnost spolupracovat s Anne Lacaton ze studia Lacaton & Vassal, což je francouzské architektonické duo, které před pár lety získalo prestižní architektonickou Pritzkerovu cenu. Oni, stejně jako já, věří, že namísto bourání je často možné pracovat s tím, co už existuje – tedy ne vždy začínat od nuly. V architektuře se začínání od nuly často chápe jako racionálnější, progresivnější nebo futurističtější přístup. Ve skutečnosti tím ale mizí obrovské množství „inteligence“ uložené ve způsobech, jak jsou už existující budovy používány. 

Oni se zabývají hlavně evropským kontextem, vy se naopak věnujete městskému prostředí Bejrútu. V čem je ten prostor jiný?