Věra Jourová: Nenechejme si (technologickými firmami) mlátit děti!

Tentokrát se dopustím příměru, který nejspíš pokulhává na obě nohy. Nemůžu si pomoct, vidím to tak.

Dne 18. listopadu 1989 jsem odjížděla autobusem z Prahy do Třebíče. Viděla jsem tehdy seshora z magistrály plný Václavák lidí a říkala jsem si, že teď už to snad konečně praskne a že si rodiče nenechají od bolševiků mlátit děti. Večer předtím přišli domů bratranec se sestřenicí zmlácení a vyděšení po zásahu na Národní třídě, takže jsem věděla moc dobře, co se tam stalo.

A teď střih do dneška. Už několik let jsme jak dospělí, tak děti vystaveni narůstajícímu vlivu sociálních sítí. Kdosi vymyslel definici, že žijeme v digitální diktatuře. Tak nějak v tom všichni jedeme, necháme si krást čas, otupujeme, kvůli sítím ztrácíme dotyk s realitou, či dokonce šanci na skutečné vztahy s lidmi. Mnozí si stěžujeme, lamentujeme, na sítě svádíme vinu za všechny mizerie světa (což je přece jen poněkud nespravedlivé).

Hledáme řešení, jak omezit negativní vliv sítí a využít je ku prospěchu jednotlivců a společností. Osobně jsem celkem dlouho doufala ve zdravou reakci společnosti, která se z prostého pudu sebezáchovy bude snažit ze zajetí algoritmů vymanit. Mýlila jsem se. Taková společenská reakce, která by změnila poměr sil a běh věcí, nenastala.