Ján Markoš: K čemu nám je takový stát? Dvě odpovědi na zdánlivě řečnickou otázku

Na úvod pár krátkých zpráv z letního a slunečného Slovenska roku 2026.

Stát zveřejnil na internetu rodná čísla, adresy a podpisové vzory podnikatelů. Lidé přispívají v dárcovských sbírkách na léky pro pacienty, kterým odmítla uhradit léčbu pojišťovna. Jiní pacienti dostávají esemesky, že jejich vyšetření na magnetické rezonanci bylo zrušeno. Ať si poradí jinak. Ministerstvo vnitra, zodpovědné za bezpečnost Slovenska, nakoupilo silniční kamery, které měly přímé propojení do ruského Petrohradu. Poté se vymlouvalo, že bylo „oklamáno“. Evropská komise nás dopisem varovala, že nám hrozí neuhrazení stovek milionů eur z plánu obnovy, protože úředníci nedokázali předat ke kontrole všechny smlouvy. A mají chaos v datech, jakož i v počtu nasmlouvaných lůžek.

Je třeba pokračovat? Máme zmínit i události před několika měsíci, například to, jak se v Prešově bouraly již postavené sloupy na staveništi nemocnice, neboť někdo šetřil na kvalitě betonu? Nebo nám tento tragikomický výčet postačí? A můžeme se už řečnicky zeptat: K čemu nám je takový stát?

Vlastně to není úplně špatná otázka, i když ve slovenském kontextu bývá často položena ironicky nebo doprovázena hlubokým povzdechem. K čemu je nám stát? Co od něj očekáváme? A co od něj očekávají jiní slovenští občané?