Finsko vymyslelo, jak se zbavit bezdomovectví

Bylo to v době, kdy se Finsko zrovna rozběhlo do úspěšné budoucnosti. Někdejší továrna na gumáky Nokia vyrobila svůj první přenosný telefon, který si během návštěvy Helsinek vyzkoušel i Michail Gorbačov, a přezdívalo se mu pak proto Gorba. Ekonomika prudce rostla, ačkoli na dluh. Hokejisté na olympiádě v roce 1988 získali vůbec první mezinárodní medaili a nastartovali pravidelné medailové žně. Vzestup osmdesátých let ale doprovázela i sociální krize: počet lidí bez domova vzrostl až na dvacet tisíc, tedy skoro půl procenta obyvatel. Přespávali často v popelnicích, v nichž je před zmrznutím chránilo jen teplo vlastního těla. 

Pohled na bídu uprostřed rozkvětu vyvolal morální pobouření, veřejnou debatu i reakci. Snaha skutečně změnit nedůstojné podmínky života na ulici a v parcích – a nikoli ho jen administrativně uhlazovat s omezenými rozpočty a pozorností – se stala politickou prioritou. Ve spojení s novátorským přístupem, o němž ještě bude řeč, to přineslo výsledky. 

Finsko a Dánsko (které převzalo finský přístup) jsou jedinými evropskými státy, kde od vypuknutí finanční krize v roce 2008 počet lidí bez domova klesá. Asi tři tisíce Finů bez stálé adresy přespávají u kamarádů nebo příbuzných, zcela „na ulici“ už ale zůstalo jen pár set jedinců. Pro srovnání: v Česku na ulici, v parcích a nouzových noclehárnách přežívá dnes patnáct až dvacet tisíc lidí.  

Byty místo nocleháren