Bejrút nabízí obraz, který jinde na Blízkém východě nenajdete: jako by člověk procházel pěti různými městy najednou

Pokud otevřete okno v patře některého z bejrútských hotelů na pobřeží Středozemního moře, ucítíte slaný vzduch a také silný, těžký zápach motorů místních aut a skútrů. Podíváte-li se od moře směrem do města, zahlédnete mnoho vysokých budov a na nich solární panely a velké nádrže na vodu – tuto scenerii pak tu a tam doplňují minarety mešit a kříže na věžích kostelů. A zvuky? Ve dne je to pozoruhodná symfonie křiku racků, klaksonů aut a generátorů. V noci je to podobné, jen tlumenější.

Zatímco v centru města visí bannery a billboardy s americkými značkami parfémů a jejich tváře (třeba zpěvačka Miley Cyrus), v oblasti kolem letiště takto z obřích plachet na budovách a mostech shlížejí šéfové militantního hnutí Hizballáh. Není radno do takové části chodit, obzvlášť pokud jste turista s obrovským fotoaparátem na krku. Bejrút je neuvěřitelným městem – plným nesmírně chudých i nesmírně bohatých lidí žijících v jediné blokové zástavbě, město muslimů i křesťanů, metropole zašlé slávy kdysi slibně rostoucího bankovního sektoru i svět, v němž se vše může v jediném okamžiku proměnit v prach. Připomíná to hlavně zničený přístav, v němž před pěti lety explodoval sklad dusičnanu amonného a jenž byl symptomem všech problémů posledních let země. 

Vždy, když přijde řeč na Libanon, nevyhnete se frázi o tom, že býval „Švýcarskem Blízkého východu“. Často se přitom zmiňují vzpomínky na poválečný rozkvět před občanskou válkou, která začala v sedmdesátých letech, a nostalgicky se o zemi mluví jako o vstupní bráně do Orientu, kde se Západ mísí s arabskou a muslimskou kulturou. Město Bejrút v tomto světě platilo za „Paříž“ regionu. Dnes nese známky tvrdých ran, které mu uštědřily roky válek, konfliktů, ekonomických krizí a nefunkčního politického systému. V historii se však už mnohokrát toto pozoruhodné město zvládlo po tragédiích přetvořit. A lepší zítřky vyhlíží i teď.   

Solární panely a voda z plastu