Nejdřív práce, potom zábava

Nálada ve 4. C Základní školy Horáčkova v Praze návštěvníka skoro vybízí k tomu, aby po letech zase zasedl do lavice. Čtvrťáci se právě zahřívají skládáním slov ze zadané skupinky písmen, zaujatě probírají, kdo co vymyslel, a paní učitelka je průběžně chválí za zajímavé nápady. Část hodiny probíhá v klidové zóně na koberci, kde si spolu čtou příběh o „vrchním správci slov“. Následuje názorná ukázka významu tohoto slova, tedy seznámení se s nejrůznějšími slovníky a sborníky. Praktické záležitosti se plynule střídají s výkladem, děti se průběžně ptají, spontánně se hlásí o slovo a ve třídě panuje neobvyklý hluk. Jakmile ale promluví učitelka, nikdo ani nedutá. „Chaos je jen zdánlivý, ty hry mají vždy přesný cíl – procvičit tvarosloví, práci ve skupině nebo třeba vlastní kreativitu,“ vysvětluje dlouholetá učitelka Mirka Bláhová. Čtvrťáci prý dobře znají i diktáty a gramatická cvičení. Zdejší přístup ale velí prokládat toto nutné „řemeslo“ živějšími aktivitami a vždy hledět na to, aby žáky škola bavila. 

Podobný přístup k výuce mateřského jazyka v Česku stále ještě patří k vlaštovkám a většina učitelů nadšení kolegyně Bláhové nesdílí. Od zavedení rámcových vzdělávacích programů, které měly do hodin vnést pestřejší metody i obsah, právě uběhlo pět let. Podle lidí z praxe ale zatím výuku změnila jen asi třetina češtinářů. U zbytku převládá klasický přístup, založený na drilování pravopisu a gramatického názvosloví. Praktické dovednosti jako vlastní tvorba, veřejné vystupování nebo psaní kritických esejů je zpravidla odsunuto až na druhou kolej. Každý přitom ví, že tyto dovednosti drtivá většina lidí v životě využije víc než větný rozbor. A především právě ony umožňují lépe uchopit svět, v němž naše děti budou žít.

Celý článek čtěte v čísle 2/2012, které vychází v pondělí.