Není lehké si to přiznat, ale jsem tady doma

Únor–březen 2022. Odjezd

Nataliju probudil telefon její kmotry z Ameriky, která na rozespalou ženu naléhala, ať se okamžitě zvedne a dá se na útěk. Ta nechápala. „Nataško, ty jsi opilá,“ říká kmotra, „vždyť je u vás válka.“ Natalija opáčí, že opilá je naopak kmotra. Pak si promnula oči, začala číst zprávy na telefonu a pochopila, že obě jsou střízlivé a 24. února skutečně začala válka.

Devítiletému synovi Andrijovi přišel tenhle fakt pozoruhodný. Šestadvacetiletá dcera Saša, která čerstvě dostudovala psychologii, dostala epileptický záchvat, na které jednou začas trpěla. Kocour byl lhostejný a pes Archie potřeboval vyvenčit. A tak Natalija zůstala se Sašou a Andrije poslala před dům se psem. Ten dodnes, napůl z legrace, napůl vážně, matce připomíná, že ho poslala v prvních hodinách války vyvenčit psa. „Ale psa nezajímá, co dělají lidé. Potřebuje čurat,“ říká Natalija.

A co teď? V devět ráno začala její on-line hodina scenáristiky, kam se přihlásili skoro všichni studenti. Natalija nevěděla, co jim říkat, ale studenti chtěli aspoň kousek normality, a tak se skutečně věnovali antickému dramatu. Takhle v domovském Kyjevě přečkali týden, drželi se doma kvůli zákazu vycházení, Natalija dál učila, její student z okupovaného Chersonu definitivně opustil rodnou ruštinu, kterou dosud hrdě hovořil, a přešel na ukrajinštinu, ale šeptem, protože, jak říkal, „jsou tady všude Rusáci a zastřelili by mě“. Natalijina rodina bydlela na severovýchodě Kyjeva, ve směru jednoho z hlavních ruských útoků. Bylo to nebezpečné místo, pořád je, a tak se po týdnu rozhodla přesunout do městečka Tetjiv, 150 kilometrů jižně od Kyjeva. Vyrostla tam, žili tam až do smrti její rodiče a pořád tam měla vzdálené příbuzné.