Albert Camus pro rok 2026

Když roku 1957 získal Albert Camus Nobelovu cenu za literaturu, neměl zrovna snadné období. Jako v Alžírsku narozený Francouz velmi osobně a bolestně prožíval francouzsko-alžírský válečný konflikt. Veřejně odsuzoval teror, atentáty, mučení, zabíjení civilistů, čehož se dopouštěly obě strany. Nadto spisovatele nešetřily domácí vlivné radikální kulturní kruhy, zejména kolem Jeana-Paula Sartra. Ale měl to Camus někdy snadné? Sotva, jak lze vytušit ze svazku Úvahy o terorismu. Tento specifický výbor z rozličných autorových textů z let 1943–1958 vyšel ve Francii v roce 2002 a editorka a autoři dvou obsáhlých doslovů (Antoine Garapon a Denis Salas) jej explicitně vztahovali k 11. září předchozího roku. Česky kniha vyšla až nedávno, ve formě pěkně upraveného kapesního paperbacku. Aktuální situace nečiní svazek o nic méně aktuálním než na počátku 21. století. 

V souboru nalezneme úryvky ze slavného eseje Člověk revoltující, z her Spravedliví a Stav obležení, z románu Mor, ale především z novinových a časopiseckých příspěvků, u nás neznámých a většinou vztažených ke konfliktu mezi alžírským hnutím odporu a francouzskou vládou. Začátek knihy ovšem dává nahlédnout do autorova uvažování během let druhé světové války, kdy se zapojil do hnutí odporu. „Abychom zůstali věrni tomu, v co věříme, musíme u vás respektovat to, co vy jiným upíráte. Vždyť zabíjíte snadněji než my, což bylo dlouho vaší nesmírnou výhodou. A do konce časů to bude výhodou vám podobných. Ale my vám podobní nejsme…“ píše v červenci 1944 v jednom z Dopisů německému příteli, když osvětluje, že on a jeho druzi zabíjet nechtějí, ale „byli jsme nuceni chovat se jako vy, abychom nezemřeli“. 

V listopadu 1946 pak Camus publikoval sérii osmi článků s titulem Ani oběti, ani popravčí. Na základě válečné zkušenosti brilantně argumentuje proti trestu smrti. A nastalý civilizační vývoj jej znepokojuje: marxismus i kapitalismus adorují pokrok. Sice mezi sebou soupeří, ale oba reprezentují ohrožující, expanzivní utopie. Ty podle Camuse lidstvo nepotřebuje – politické myšlení je třeba zbavit „mesiášství i nostalgie po pozemském ráji“. 

Albert Camus byl člověkem nejen výjimečného spisovatelského talentu, ale také občanské a názorové integrity. O deset let později v přednášce v alžírské metropoli již posté brojí proti fascinaci tragédiemi a názorům, že násilí věci zlepší: „Příliš snadno přijímáme představu, že dějiny jsou koneckonců psány krví a vítězství patří silnějšímu.“ To neříkal žádný pacifista či snílek – jak prokázal za války. Prostě se považoval za člověka kulturního a úkolem takových „je bojovat proti útisku a chránit svobodu před zaslepeným osudem, jenž nás svírá“. Dá se to v roce 2026 říci lépe?