Kapela, která se rozpadla

Složili ani ne dvacet písniček a hráli spolu ani ne pět let. Přesto si kapela Národní třída, jež fungovala v letech 1982–1986, nyní vysloužila vzpomínkovou publikaci. Jednak byl jejím lídrem Viktor Karlík, který v časopise a nakladatelství Revolver Revue mapuje produkci takzvané třetí generace undergroundu, jež v osmdesátých letech navázala na pronásledované umělce z padesátých a sedmdesátých let. A hlavně to byla kapela legendární ve všech smyslech toho slova.

Měla prvotřídní obsazení. S Karlíkem v ní zpíval Jáchym Topol, který zároveň psal texty, dalším textařem a houslistou byl Vít Kremlička, ve skupině se střídavě objevovali také Vít Brukner, Jan Brabec, Martin Socha, bratři Vojtěch a Václav Stádníkovi a jejím manažerem byl Alexandr Vondra. Nikdo neměl hudební vzdělání, ale všichni byli talentovaní básníci nebo výtvarníci: viluzionisté, jak si říkali dle „vyluzování umění“ pod dohledem StB, neboť většina z nich pocházela z disidentských rodin.

Kniha Katolický kobry vychází v grafické úpravě Josefiny Karlíkové, která na rozmáchlou sazbu použila několik desítek písem. Polovinu tvoří dobové fotografie, jádrem je pak rozsáhlý rozhovor s pamětníky. Brabec, jenž jako jediný uměl hrát (ve stejné době bubnoval v Plasticích), tu vzpomíná: „Pokaždý jsem na zkouškách čekal, že se to nějak rozproudí. A nic.“ Restaurátor Jiří Vnouček pak říká, že to bylo vlastně „věčný utrpení, ty jejich koncerty. Člověk nikdy nevěděl, jestli to dohrajou, protože se neustále dohadovali.“ Kdo si ale dnes poslechne dochované nahrávky na albech Je třeba si zvykat a Vlhkost v nočním autobusu, zjistí, že tak zlé to rozhodně nebylo.

Svému stylu kapela říkala „katolickej jazz“, katolickými kobrami ji tituloval Ivan Martin Jirous, když v roce 1986 dorazil na jejich poslední koncert na Dobešce. Legenda praví, že vystoupení a zároveň existenci kapely tehdy předčasně ukončila hádka a (naštěstí bezpečný) skok bubeníka Sochy z okna kulturního domu v pražském Braníku. „Prostě se vybil ten společnej náboj, my jsme to vycítili a zastavili to, přímo na pódiu,“ glosuje to v knize Topol. Některé jeho texty pro kapelu později proslavila Monika Načeva na vlastních deskách – včetně nejslavnějšího o plné ledničce.