Obhajoba reakcionáře

Klemens von Metternich (1773–1859), rakouský ministr zahraničí a posléze státní kancléř, v českém historickém povědomí příliš nerezonuje. Jeho éra je dávno pryč a stejně tak problémy, které řešil – navzdory příležitostným, poněkud klopotným snahám využívat Habsburskou monarchii jako inspiraci pro multietnické soužití v rámci EU. 

Naše povědomí o něm utvářejí školní učebnice, v nichž převládá negativní obraz konzervativního politika bránícího snahám českých obrozenců. Maximálně je mu přiznána zásluha na utvoření mezinárodního systému po napoleonských válkách, který Evropu na nebývale dlouho uchránil před podobným konfliktem. Monumentální Metternichův životopis od emeritního profesora mnichovské univerzity Wolframa Siemanna tento obraz mění, byť mu lze ledacos vytknout. Kdo má však vůli se do knihy ponořit, dočká se plastického vylíčení jeho osudů i doby, do níž se narodil.

Na první pohled naplňuje svazek snad všechny předsudky adresované klasickému německému dějepisectví: velký rozsah, detailní rozbory, obrovské množství pramenů a odkazů. Biografie vyznívá apologeticky, jakkoli se autor snaží vše dobře vyargumentovat. Rovněž rytmika vyprávění je nerovnoměrná. Metternichova diplomatická kariéra do začátku dvacátých let je mnohem podrobnější než desetiletí následující. Zvláště období před revolucí 1848 je pojednáno velmi povšechně a Metternich z výkladu příčin jejího propuknutí doslova vypadává. Siemann nabídne spíše obraz obětního beránka, proti němuž se spikli příslušníci vládnoucí dynastie s částí opoziční byrokracie.

Autor nemá ani příliš cit pro strukturální faktory, Metternichovu éru nahlíží právě skrze osobní motivace aktérů, a především Metternicha samotného. To je v životopise akceptovatelné, byť pak text ještě snadněji sklouzává místo analýzy k obhajobám – na druhou stranu často přesvědčivým. Obraz konzervativního liberála, obdivujícího průmyslovou svobodomyslnou Anglii a odkojeného „whigovskou“ kritikou radikalismu francouzské revoluce z pera Edmunda Burka, se každopádně jeví adekvátnější než portrét reakcionářského absolutisty, jak Metternicha s oblibou vykreslovala zejména komunistická historiografie. Podle Siemanna měl Metternich potenciál sehrát v Rakouském císařství úlohu Camilla Cavoura (sjednotitele Itálie) nebo Otty von Bismarcka (sjednotitele Německa). Na rozdíl od nich však nedokázal při prosazování reforem zlomit odpor aristokratické opozice a musel v březnu 1848 uprchnout do zahraničí, aby si zachránil život.