Proti nicotě dokonalosti

Deset let trvalo, než spisovatel a scenárista Marek Šindelka napsal novou knihu. Po básnické sbírce, páru povídkových knih, komiksovém scénáři a dvou spíše útlých prózách přišel s velkým románem. Jakkoli jsou Systémy něhy jeho nejrozsáhlejším dílem, důležitější než počet stran je jejich myšlenková sevřenost.

Hlavní hrdinku Adu drží celoživotně v šachu složitý vztah s otcem Bohumilem, který je poznamenán jeho náhlým odchodem. Opustil ji jako dítě navzdory jejím snahám být nejlepší dcerou a dostát jeho přemrštěným nárokům. Když nečekaně přišel o virtuózní schopnosti pianisty, život pro něj nehledě na rodinu ztratil smysl. „Teprve když se sama začala do hloubky zabývat hudební interpretací, pochopila rozměry katastrofy, která otce postihla. To naprosté vyhasnutí. Zhroucení. Zmar. Lidé mimo hudbu, mimo jakoukoli skutečnou posedlost, lidé mimo systém nic z toho pochopit nemohou,“ zní vysvětlení odchodu.

A je zřejmé, že Šindelkovi se jedná o víc než zachycení traumatu. Celým románem rezonuje napětí, které lze vystopovat už v titulu – mezi ratiem a emocemi, mezi symetrií a nahodilostí, mezi objektivním a subjektivním. A s ním i otázky: Pokud se lidé stanou perfektními a bezchybnými, co je pak bude odlišovat od strojů? Proč za sebou životy výjimečně nadaných lidí nechávají spoušť – a musí to tak být? Proč si od osvícenství víc ceníme rozumu než citů?

Zároveň Systémy něhy nabízejí odpověď i na palčivé otázky současnosti, jež souvisejí s obavami ohledně prudkého rozvoje umělé inteligence – ačkoli se odehrávají v relativním bezčasí, bez hlubšího zasazení do společenského kontextu (a také český prostor tu nehraje velkou roli).