První den prázdnin na obzoru

Vysvědčení se blíží, nedočkavě vyhlížím pravidelný odjezd s přáteli na chalupu a přemítám, jestli budu ve stejném fofru jako loni. To vysvědčení vyšlo už na 27. června. Prázdniny tedy začaly o pár dní dříve než obvykle. Za mě však nepřišly za pět minut dvanáct, nýbrž v pravé poledne.

Bezprostředně po opuštění školy jsem jako každý rok nejdřív navštívila lékárnu. Není to lecjaká lékárna, je to ta nejlepší na Kladně. Celý personál nám léta zodpovědně a vstřícně pečuje o zdraví rodiny. Takže květiny, které jsem obdržela na konci školního roku, jsem s vděčností v kyblíku nesla právě sem. Určitě jsem měla v plánu něco přikoupit, no, vzpomněla jsem si tak akorát na růžáky. Holčičky v lékárně, při pohledu na mě, nabalily plný kbelíček! Po zaplacení ibáče mi dávají pomalé, laskavé informace. „Tady máš prosečko na uvolnění, potom možná budeš potřebovat ten svůj kyblíček.“ Přidaly stylový hadřík v barvě brufenu na případné vytření znečištěných ploch, papírové ubrousky na otření úst a tubu vyprošťováku (šumivé tablety). Odcházela jsem přešťastná. Až doma mi došlo, že mi to poděkování úplně nevyšlo, že se to nějak otočilo. A už to nevyřeším...

Letní deník jsem v minulých letech vždy začínala popisem, co všechno už je uklizeno, vyřešeno, zajištěno, abychom na chalupu na Požárech odjeli s „čistým stolem“. Upřímně řečeno, v tom momentu jsem netušila, co je a není vyřešeno, kromě nevyřešené sekery v lékárně. Všechny papíry jsem shrábla do batohu k počítači. Poctivě sbalený byl jen náš pes Hele. My jsme s mým manželem Václavem snášeli k autu spacáky, ručníky, hygienu, jídlo, nějaké oblečení. Kuchyň balil Václav postupně celý týden, ale to mě vlastně nikdy moc nezajímalo. Hlavně aby nezapomněl na moje víno – přibalila jsem samostatně. Nevím, prostě nevím, co znamená „máme všechno“. Kecám! Když máme sebe a Helouše, máme všechno.

Jedeme pro mého nejlepšího kamaráda Dana. Mám od něj schovanou zprávu ze 7. listopadu 2024: „Čau, tak v pondělí jdu na to, právě mi volali. Je to tak na tejden...“ Nemocnici definitivně opustil po půl roce a teď za ním dodnes každý třetí den dojíždí Home care – domácí péče, aby mu ošetřila proleženiny. Byli jsme rádi, že s námi jel a že s námi je! A také jsme byli rádi, že si dokázal tuto službu sjednat na samotu u lesa. To se hodilo! Já a Ivan máme od loňských jarních prázdnin na Slovensku potíže s plotýnkami. Václav bývá tradičně chabrus na nervy a Sonia je zádumčivá. Musíme do lesa, to nám udělá dobře.