Češi a Češky už žijí 36 let svobodně, ale mají pocit, že to není procházka růžovým sadem. Důvodů je hodně, jeden nás však provází neustále jako stín, jehož se nelze zbavit. Říká se mu „důsledky čtyřiceti let komunismu“. Ten – jak známo – nepřišel do české kotliny sám od sebe. Postarali se o něj naši předci svým rozhodnutím, na které pak těžce doplatily generace jejich dětí a vnoučat. Základní chyba se stala možná v jeden konkrétní den – 26. května 1946, kdy se konaly první poválečné volby. Proč si v nich česká společnost vybrala stranu, která pak na šibenici a v koncentračních táborech povraždila tisíce lidí, na odlišné názory reagovala kriminálem a do té doby celkem solidní zemi zničila během své vlády k nepoznání?
Nemůžeme ani nechceme
Vraťme se napřed ještě o rok dál – do léta 1945, kdy republika zbavená nacistické okupace začíná žít novým životem. V zemi stále pobývají stovky tisíc sovětských a amerických vojáků (odešli v listopadu). S těmi prvními přišli i agenti Stalinovy tajné služby, kteří tlučou na dveře bytů, zatýkají zde usazené Rusy, kteří kdysi před lety po tamní revoluci utekli před bolševiky, a za zbabělého přihlížení tuzemských úřadů je odvlékají do Sovětského svazu k likvidaci.
Začíná také spontánní vyhánění českých Němců, a nejen v pohraničí. I kolem Prahy je asi dvacet sběrných táborů, v každém z nich je v dřevěných barácích nacpáno zhruba 1500 lidí včetně malých dětí. Podle dobových reportérů možná polovina z nich trpí nějakou nemocí a bez lékařské péče jen čeká – někdy až měsíce – na nucený převoz do Německa.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
