24/7
Probouzí mě křik, noc co noc už čtrnáct měsíců. Okamžitě jej poznávám. Vyšší hysterický brek je Marek, „můj“ syn. Narodil se předčasně a vážil jen 930 gramů. Je z nemocnice zvyklý na lahvičku, a tak se o něj starám já. Jeho dvojče Vincent se narodil o kilo a půl těžší. Leží vedle mě přicuclý a spokojeně oddechuje.
Telefon svítí do tmy. 1:23. Zakleju. Vstanu, jdu do kuchyně a ohřívám mléko. Každý pohyb mám vrytý v paměti, dělám to skoro poslepu. Vracím se a třesu s lahvičkou. Strkám ji do rozšklebených úst. Ticho. Konečně. Lehám si do postele a cítím, jak mi divoce buší srdce. Usínám. Celé to trvalo maximálně několik minut.
Proberu se. Volá na mě. Stojí v postýlce a tlemí se radostí, že jsem konečně vzhůru. Mžourám na displej. 5:48.


Chci spát dál, ale tentokrát vím, že už ho lahvičkou neošidím. Ostatně jeho bratr se taky probudil. Slyším, jak se „odmlaskl“ z prsu a zubí se na mě. Je ráno. Vstáváme. Beru oba kluky pod paže a společně odcházíme. Když to jen trochu jde, snažím se dát partnerce alespoň třicet minut na dospání, jako by to byla dostatečná cena za celý den s nimi. Není.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
















