Strachy, stíny a děsy ženského hororu

V českém prostředí byl horor po dlouhá léta považován za nejméně zajímavý žánr fantastiky. Tradice „černého románu“ přitom u nás sahala poměrně hluboko. Občas vedla i k úvahám, nakolik je třeba Švejk specifickým národním monstrem, nikoli hrdinou. Skvělým přehledem byla monografie Hrůza v české literatuře od polského akademika Patrycjusze Pająka. Vyšla česky v roce 2017 a dnes by si zasloužila výrazné rozšíření. Domácí hororová scéna totiž v posledních letech zažila nebývalý rozkvět.

Velkou roli v tom sehrála činnost Martina Štefka – spisovatele a překladatele, který už v roce 2015 založil nakladatelství Golden Dog. Tím stvořil platformu pro zformování „smečky“ podobných nadšenců. Mezi výrazné autory spojené s jihočeskou značkou patří třeba Honza Vojtíšek, který se kromě vlastního psaní věnuje tvorbě hororových magazínů. Dnes vycházejí v Golden Dogu desítky titulů ročně včetně překladových – a česká hororová komunita se zde může tvůrčím způsobem setkávat s tou zahraniční. To dokládají především projekty zmíněného Vojtíška. Se slovenským autorem Ivanem Kučerou napsal historický horor Ďáblův hřbet, sbírka povídek Sešívance je vyloženě poctou autorské spolupráci a jím připravená antologie Když hrůza laská, po kůži běhá mráz spojila české, slovenské, polské, ale i britské a americké autory a autorky. Antologie Bolestíny, která se nyní dostala do širšího výběru Magnesie Litery v sekci fantastika, pak reflektuje prostor, který zde dostávají autorky – jak k publikaci vlastních textů, tak coby editorky.

Za knihou stojí Madla Pospíšilová Karasová, která na sebe upozornila humoristickou Kronikou rodu Příšeráků i temnou novelou V pekle jsme všichni Hébert z prostředí kanadských křesťanských sirotčinců. Podnětem se stala internetová debata, že ženy neumí psát horor. Což je názor, jehož scestnost dokazuje nejen pohled do produkce Golden Dogu, ale třeba nedávný úspěch Ignis Fatuus Petry Klabouchové či loni Ludmily Svozilové s románem Ante Portas.

Právě Svozilová ostatně dodala do antologie několik povídek. Klíčovým tématem je zde paměť míst (nejen tradičních prokletých domů, ale celých lokalit) či život v pasti očekávání společnosti, partnerů a příbuzných bez sociálního a finančního kapitálu. A empatie – která ovšem může nabývat velmi nepříjemných podob a být nástrojem manipulace. Většina povídek tak dokáže nejen vyděsit před spaním, ale především vzbudit nepříjemný, čas četby přesahující pocit, že něco je špatně i v našem světě, potažmo s námi. Protože zde opravdu platí poučka Stephena Kinga, že dobrý horor je trenažérem smutné reality.