Kéž se to nepokazí!

Šest hodin, zvoní budík. Radek vstal jako vždycky dřív. V půl osmé musíme vyrazit do brněnského Domu pro Julii. Končí mi dovolená a jedeme si vyzvednout naši pěstounskou, téměř jedenáctiletou holčičku Anežku. Už se na ni těším. Stihla jsem navštívit maminku v jižních Čechách, potkat se s bráchou a švagrovou a aspoň na chvilku s jednou z mých nejlepších kamarádek. Smutné pro mě ale je a děsí mě, jak mamince odchází hlava. Je už třicet let vdova a hodně sama, možná se ta samota na ní podepisuje. Kde je ona opěvovaná moudrost stáří?

Pozvala jsem na oběd kamarádku, která má v březnu narozeniny, ale to už nebude čas, a vyšla nám večeře s prima kamarády. Byla jsem u kadeřnice. Za tři dny jsem stihla uklidit zahradu po ořezání největších stromů. Včera jsem také pohlídala naše tři vnoučky a ještě jsem byla v posilovně a v bazénu. Jsem spokojená s tím, co jsem za devět dní stihla. Poslední měsíce jsem vůbec hodně spokojená. Kéž se to nepokazí. 

Anežku jsme odváželi ve středu. V neděli měla záchvat, v pondělí dva a dvě zahlenění. Raději jsme opět snížili – i bez požehnání primáře – navýšený lék. Stejně mi na e-mail s prosbou o radu neodpověděl. To je jeden z důvodů, proč nechci měnit léky, Anežku to vždycky rozhodí. A když je pak lékař nedostupný, mám pocit, že jsem na to úplně sama.

Do Brna jsme dorazili o půl hodiny dřív. V Domě pro Julii jsou všichni neskutečně milí, Anežku moc chválí. Měla jeden zvláštní záchvat, který neznáme – lekla se a měla záškuby, plakala u toho. Použili jen magnet na vagový stimulátor, buccolam nedávali a za pár minut to skončilo.