Cesty českých knih

Jak je známá česká literatura v zahraničí? Kteří autoři a které autorky nás nejčastěji reprezentují? Do jakých jazyků se česká díla překládají nejčastěji? Publikace Ondřeje Vimra, která na tyto otázky odpovídá, má primárně vědecké zaměření, avšak autor píše srozumitelně, dokonce i napínavě, aniž přitom sleví na úrovni a množství informací.

Používá postupy komputační literární vědy, laicky řečeno sestavil podrobný soupis všech překladů děl českých autorů a autorek do cizích jazyků, následně tyto výstupy statisticky zkoumá – a ukazuje trendy a vzorce zahraničního oběhu původně českých knih a místo naší literatury ve světovém kontextu. Jeho studie je inspirativní i z hlediska teoretické literatury; lze ji vnímat jako kompendium současného stavu poznání v této disciplíně. Podkladem výzkumu byla jména autorů a autorek, názvy jejich děl, letopočet původního vydání, jazyk překladu, rok a místo vydání v zahraničí. Osm kapitol s bohatým vizualizačním materiálem – grafy a mapami – se zaměřuje vždy na určitý aspekt toho, co se z dat dá vyčíst. Zajímavější než čísla jsou tak právě komentáře vysvětlující důvody časových, genderových či žánrových okolností a trendů. 

Vývoz Vimr sleduje ve dvousetletém období: v jeho první půli vyšla necelá tisícovka přeložených děl, zatímco mezi lety 1918–2019 to bylo přes 23 tisíc titulů. Česká literatura koluje po světě v překladech do 104 jazyků, nicméně ve 29 jazycích vyšel jediný. Nejvíce děl bylo přeloženo do němčiny, vedle níž je podíl anglických překladů poloviční – v časovém výseku po roce 1989 však angličtina vede následována němčinou, francouzštinou a polštinou. Přeložená díla byla vydána v 98 státech světa, přičemž nejvíce jich vyšlo v Německu a překvapivých 14 procent překladů bylo publikováno... v Česku. 

K nejčastěji překládaným autorům patří Čapek, Fučík, Hašek, Kundera, Havel, Hrabal, Ouředník, Škvorecký, Seifert, Klíma a Neruda – v analyzovaném korpusu jsou zastoupeni překlady v počtu 58–31. Nejčastěji překládané autorky (s počtem 34–13) jsou Němcová, Majerová, Procházková, Pujmanová, Březinová, Lukešová, Hůlová, Doskočilová, Světlá, Legátová, Tučková. Názorně vidíme, že v překladech vycházelo mnohem víc autorů, tvorba autorek se dlouhodobě pohybuje kolem 15 procent souhrnných počtů. V kratších úsecích někdy přesto není rozdíl tak velký – už v sedmdesátých letech 19. století se jednorázově přehoupl přes polovinu součtu. Vimr poukazuje i na to, že zatímco v přední dvacítce nejčastěji překládaných autorů převládají starší i moderní klasici, ve stejném výčtu žen dominují současné spisovatelky.