Když tahají ze sutin celé rodiny, pláčou všichni

Jedno povolání zažívá na válečné Ukrajině velký vzmach, jeho vykonavatelé získávají každý den jedinečné zkušenosti a ze zahraničí k nim putuje špičkové a nejmodernější vybavení, roboti, drony, odolné nářadí, výkonná auta. A nejde přitom o vojáky.

Řeč je o hasičích a záchranářích – mužích a ženách, kteří hlavně ve velkých městech každý den a každou noc vyrážejí hasit požáry, způsobené explozemi ruských raket a dronů, a zachraňovat lidi zavalené rozbombardovanými sutinami. Je to těžká práce a cena, kterou za její vykonávání přes veškerý pokrok ve výbavě sami osobně platí, je vysoká. Přesto slouží dál.

„Když v červnu zahynuli při zásahu tři naši kolegové, chvíli jsem myslel, že s tím praštím,“ vzpomíná třicetiletý Vasilij, hasič na jedné z větších kyjevských stanic. „Osobně jsem je neznal, ale jsme jako rodina,“ vysvětluje. S hašením nicméně nepraštil a k zásahům jezdí pořád, jako všichni jeho kolegové. Takhle zpětně je jasné, že ho tragédie ze sboru nevyžene. Celkem pět let sloužil na frontě, z toho dva roky po velké invazi, takže na smrt je zvyklý. „Prostě pracujeme a pomáháme dál,“ říká. 

A umí to všechno 

Místo červnové tragédie teď v zimě vypadá jako běžná krajina ukrajinského velkoměsta – široká ulice plná břečky a rozměklého sněhu odděluje ohořelý a výbuchem zničený dům od parčíku s dětským hřištěm, stánkem na kafe a improvizovaným pomníčkem. V parčíku jsou na improvizovaném memoriálu tři fotky ostříhaných mladých mužů, pod nimi leží kytky a tři poničené hasičské helmy.

Vzhledem k tomu, jak je hasičské povolání nebezpečné i v běžných časech, je s podivem, že takových pomníků není po ukrajinských městech mnohem víc. Realitou té práce jsou každonoční šichty, nevybuchlá munice, jedovatý kouř na místech zásahů a především ruská taktika opakovaných útoků, kdy na zasažené místo přilétá po 20 minutách další projektil s cílem zasáhnout záchranářský tým, který před chvílí dorazil a začal pracovat.

Za relativně malými ztrátami je kus štěstí, ale především neustále se proměňující protokol, který životy a zdraví záchranářů chrání. Z bezpečnostních důvodů není veřejný, nicméně všeobecně se například ví, že pokud není v bezprostředním ohrožení lidský život, záchranáři nejdou do akce hned, ale právě kvůli obavám z opakovaného útoku se drží někde v relativně bezpečném krytu poblíž, i když to znamená, že se požár rozhoří víc, než by při okamžitém hašení musel. Pokud někdo pomoc potřebuje, velitel zásahu rozhodne, kolik lidí a za jakých podmínek pro něj vyrazí. Životy hasičů mají prioritu a nikdy by neměli být vystaveni extrémnímu nebezpečí, ale život je barevný a složitý. „Někdy je prostě potřeba jít hned, bez ohledu na všechno,“ říká Vasilij.

Podle něho je práce nepoměrně víc než před válkou, nicméně věcně vzato není jiná než dřív. Jsou to prostě požáry, které je nutné uhasit, a lidi, které je potřeba vyprostit. V dobách míru domy samy od sebe tak často nepadají, a nejvíc přibylo právě vysvobozování lidí ze sutin, což je ta nejnamáhavější práce. Při hledání přeživších je nutné rukama vytahat a odházet tuny cihel, kamení a betonu. Žádní roboti ani technika v tom příliš nepomůžou.

Bohužel – protože špičkové techniky mají díky evropským dárcům a partnerům kyjevští hasiči dost a rádi ji předvedou. Zbrusu nový hasičský vůz z Polska, s hydraulickým ramenem, s vypiglovaným a efektivním náčiním včetně například ručního heveru dostatečně silného na to, aby nadzvedl železniční vagon. Nebo dálkově ovládaný robot z Německa, jehož pásy a kamery přežijí žár, v jakém by člověk neobstál, takže stroj dokáže prozkoumat nedostupné prostory, díky zvláštním kamerám prohlédnout hustý dým a samozřejmě, díky přípojce, začít také hasit. Drony jsou samozřejmostí.

Ale záchrana lidí, to je a bude většinově lidská ruční práce, a navíc, jak říká Vasilij, i otrlí hasiči vědí, že když jedou k raketovému zásahu, je to psychická nálož navíc. Podle statistik vzrostl meziročně počet civilních obětí na Ukrajině o čtvrtinu. Ukrajina nemá dost střel protivzdušné obrany a velká část těchto obětí jsou lidé roztrhaní v bytech a zardoušení a rozmačkaní v troskách.

Vasilij si (kromě povinných návštěv staničního psychologa) čistí hlavu cvičením, díky čemuž dokáže vrátit dvacetikilový hever na místo jednou rukou, a rybařením. Ve volných dnech jezdí k Boroďance, městečku 50 kilometrů od Kyjeva, chytat ryby do zdejších říček. 

Ať to netrvá 

„My ve volných dnech neodpočíváme nijak, protože žádné volné dny už čtyři roky nemáme,“ smějí se Arťom a Oleh, dvojice hasičů ze Sum. Nepotkáváme se na jejich základně, kterou z bezpečnostních důvodů raději nikomu neukazují, ale v kavárně. V kavárně se sklepem, kam je možné se případně ukrýt při náletu, do jiných oba hasiči už ani nechodí.

Čtvrtmilionové Sumy leží 30 kilometrů od ruských hranic, na severu země. Je to dost blízko na snadný dolet dronů a dostřel leteckých pum, a tak když je hezké počasí, které dronovodičům vyhovuje, vyjíždí místní hasičský tým k zasaženým a hořícím domům každou hodinu. Sumští hasiči se zároveň s vojáky a policisty dělí o práci typickou pro oblasti u hranic a fronty – evakuování lidí, kteří se snažili zůstat ve svých domovech ve vesnicích v okolí co nejdéle, nicméně nakonec je věčné nebezpečí a ostřelování přemohlo a chtějí pryč. Ale civilista už dnes bez pomoci profesionálů cestu do bezpečí nejspíš nepřežije.

A tak sumští hasiči pracují také na směny, ty se však dělí jen na práci a spánek, a volných dnů městský sbor svým pracovníkům nabízí velmi málo.

Opakované zásahy, před nimiž se snaží kyjevští hasiči chránit, tady znají velmi důvěrně, je spíš pravidlo, že Rusové útočí na každé místo dvakrát se čtvrt- nebo půlhodinovým odstupem. V Sumách mají proto bezpečnostní postupy propracovanější – každá jednotka se chová a zasahuje mírně jinak, aby se ruským průzkumníkům obtížněji hledaly vzorce. Ale má to své meze. Zasahovat a zachraňovat se prostě musí. A tak v Sumách platí pravidlo, že dronové nebezpečí hasiči zpravidla ignorují, to by nemohli pracovat vůbec, a kryjí se před nebezpečím leteckých pum.

„Nejhorší je, když ztratíte kontakt s kolegy, kteří jsou v akci, když vysílačka zmlkne,“ říká Arťom. Vzpomínají na zásah v nemocnici v nedalekém městečku Krasnopillja, asi deset kilometrů od ruských hranic. Z nemocnice, hořící po zásahu pumou, bylo potřeba vytáhnout 60 lidí. Zásah byl složitý. Rusové se rozhodli nemocnici zasáhnout ne dvakrát, ale hned pětkrát, ve čtvrthodinových intervalech.

Po čtvrtém zásahu vletěl do krytu, kde se hasiči s poslední várkou pacientů ukrývali, utržený motor z dronu a vysílačky zmlkly. „To bylo fakt nejhorších 15 minut, co pamatuju,“ říká Oleh, který byl na povrchu. Ale potom se kolegové ozvali, přišel ještě pátý úder a pak už byl konečně klid. Nikdo nepřišel k vážné úhoně a místní oddělení si za tenhle zásah vysloužilo cenu pro nejlepší hasiče v zemi.

Oba sumští hasiči říkají, že jejich práce před a během války, to jsou dva různé světy – ať už vybavením, se kterým pracují, nebo tím, co se naučili a co teď dovedou. „Tak snad bude přísun techniky trvat,“ říká Arťom, pak se zarazí a dodá, „bez války, samozřejmě. Ta ať netrvá.“ 

Pláč a delfíni 

V Oděse, velkoměstě na jihu země na pobřeží Černého moře, se místní hasiči intenzivně cvičí v dovednostech, jež před válkou trénovali pouze příležitostně – zásah na zakotvené lodi a hašení požáru na tankerech s ropou či olejem, při kterých okolí zahalí jedovatý dým. Vzhledem k tomu, že místní přístavy a rafinerie jsou pravidelným cílem ruských vzdušných útoků, zlepšují se v podstatě denně. „To je nebezpečné, ale přece jen rutina,“ říká k lodním požárům mluvčí oděských hasičů Marina Averina. „Mnohem těžší, fyzicky a hlavně psychicky, je vyprošťování lidí ze sutin.“

Celý oděský sbor si pořád pamatuje 5. březen roku 2024, kdy ruská raketa zasáhla jeden z místních paneláků. Zemřelo 21 lidí, pět z toho byly děti, stovka dalších obyvatel byla více či méně těžce raněná. „Hasiči moc často nebrečí. To není cynismus, ale museli by jinak brečet pořád,“ říká Marina Averina. „Ale tehdy, když před domem skládali těla celých rodin, tak plakali skoro všichni.“

Novinkou při záchraně životů ohrožovaných vražedným úsilím sousední země je kromě špičkového materiálního vybavení i péče o psychické zdraví hasičů. Tady v Oděse se staniční psycholog proměnil z papírové povinnosti v důležitou součást týmu.

Nárok na sezení má každý, ti, kdo se právě vrátili ze zásahu, mají přednost. Na jaře se místní hasiči budou opět vydávat do příměstských stájí na terapii s koňmi, což je oblíbený a zavedený benefit. A pak je tu ve městě terapeutický klenot, delfinárium. „Myslíme si na něj,“ říká Marina Averina, „dát tuhle možnost našim hasičům by bylo skvělé. Sháníme peníze, abychom to zaplatili. Jakmile je budeme mít, budou i delfíni.“