Proč nejde vládnout s politikem, jako je Geert Wilders. Nizozemská lekce

Jsme koalicí čtyř velmi odlišných stran. Ale máme rámcovou dohodu a máme vládní program. To je to, co mě i ostatní zavazuje. Nejsou to individuální názory lídrů koaličních stran, ale je to dohoda a program,“ přesvědčivě vysvětloval letos na jaře Respektu Caspar Veldkamp, v té době ministr zahraničí Nizozemska.

Jeho středopravá, křesťanskodemokratická Nová společenská smlouva (NSC) tehdy fungovala deset měsíců v koaličním kabinetu, jehož součástí byla i Strana pro svobodu (PVV) kariérního politika a krajně pravicového populisty Geerta Wilderse. V rozhovoru Veldkamp hovořil o nutnosti kompromisu, který je podle něj zakořeněn v nizozemské politické kultuře – pouze ten vede k tomu, že i značně odlišné strany dokážou fungovat ve vládě a sloužit tak občanům.

Dva týdny poté se však ukázalo, že kabinet nedostal přezdívku „nešťastné manželství“ pro nic za nic, protože „vláda kompromisu“ se rozpadla. Wilders, který je sice lídrem strany, ale nezastával v kabinetu žádnou funkci, rozhodl, že z koalice vystoupí. Vysvětlil to tím, že ostatní partneři brzdí plány na „nejpřísnější migrační politiku v historii Nizozemska“, na níž se rok předtím dohodli při sestavování kabinetu.

Zástupci zbývajících tří vládních stran se proti tomu ohrazovali a tvrdili, že s přísnějšími imigračními pravidly souhlasí. Wilders se podle nich zachoval jako fotbalista předstírající, že byl faulován. Kabinet každopádně ztratil potřebnou podporu a Nizozemci půjdou v říjnu k předčasným volbám – které podle všeho zase vyhraje Wildersova strana. Odchod z vlády ji ani v nejmenším neoslabil. Pokud šlo o promyšlený tah, jak včas opustit nefunkční a nepopulární kabinet, pak se povedl.