Žádný strachy

Díla bulharského spisovatele Georgiho Gospodinova jsou u nás dostupná už dvacet let. Výraznější pozornosti se ovšem autorovi dostalo až loni, kdy vyšel v nakladatelství Argo překlad jeho zatím nejúspěšnějšího románu Časokryt. Ten získal nejen Mezinárodní Bookerovu cenu, ale jako první kniha z východní Evropy i prestižní italské ocenění Strega. Zápletka je nádherně absurdní: lidé tu čím dál víc emigrují do minulosti, do časů, kdy jim bylo nejlépe. 

Nejedná se samozřejmě o průchod portály jako ze sci-fi. Nejprve individuálně a posléze i na úrovni států cíleně vznikají časové úkryty, místa zaplněná dobovými artefakty od výzdoby pokojů přes hudbu po oblečení. Což je pro autora záminka k pojednání o smyslu paměti, jejích zákrutech a nebezpečích. Vše tak provázejí popkulturní a historické odkazy, některé scény odkazují na klišé socialistického realismu, jiné si zahrávají se surrealismem. Jednou z postav je jistý Gaustin, který dost možná časem skutečně cestuje a zcela jistě prochází vícero autorovými díly. Zmíněn je i v novince Zahradník a smrt. 

Krátký román nenabízí epický rozmach celoevropské úrovně jako Časokryt, ale komorní tragédii vypravěče – jímž je sám Gospodinov, který se musí vyrovnat se smrtí otce. I zde se přitom ukazuje, jak autor miluje vyprávění a jakou mu přikládá moc. Některé pasáže jsou hrabalovským pábením, jiné dávají vzpomenout na Gabriela Garcíu Márqueze – hlavně když smrtelně nemocný otec vypráví v ordinaci své historky a pod vlivem jeho slov všude rozkvétají květiny a dozrává ovoce. 

Trpkou, neustále opakovanou pravdou je, že se jedná o knihu, jež může mít mnoho začátků podle toho, zda uchopí vypravěč jako výchozí bod znepokojivá znamení nebo veselé historky. Zároveň je to kniha, která může mít pouze jeden konec. A vše mezitím je jen zoufalé hloubení jakési paralelní reality; chodbičky časem, kde možná Gospodinov-vypravěč potká Gaustina směřujícího do nějaké jiné doby, ale hlavně svého tátu. Tu ztrápeného bolestí, jinde plného sil a optimismu, neustále opakujícího oblíbené rčení „žádný strachy“. Nakonec je ovšem třeba vrátit se do chvíle a míst, kde ostatní mají živé otce.