Fascinace literaturou
Ani africký, ani postkoloniální, ale prostě vynikající román
V roce 1968 se toho v Paříži dělo hodně. A jeden ze zapomenutých příběhů té doby se týká malijského spisovatele Yamba Ouologuema a jeho knihy Le devoir de violence (Úloha násilí). Román afrického autora se okamžitě stal senzací. Levicoví intelektuálové a univerzitní studenti zpochybňovali kromě všeho dalšího i kolonialismus a Ouologuem si nebral servítky.
Pustil se do afrických i evropských obchodníků s otroky, do zkorumpovaných malijských úředníků i pochybných antropologů s mocenskými zájmy. Kniha se stala senzací a v revolučním roce obdržela prestižní Renaudotovu cenu. Jenže pak se to pokazilo; revoluce i román. Ukázalo se, že Ouologuem si půjčil celé pasáže z Grahama Greena a dalších autorů. Ze senzace se stal skandál, který autora přivedl až před soud. Ouologuem později opustil Francii i literaturu a už nikdy nic nevydal.
„Yambovi Ouologuemovi“, stojí teď jako věnování v románu francouzsky píšícího senegalského spisovatele Mohameda Mbougara Sarra Nejzasutější vzpomínka na lidi, který právě vydalo Argo ve výborném překladu Anežky Charvátové. I Sarr za svůj román dostal ocenění, jako vůbec první autor ze subsaharské Afriky obdržel v roce 2021 Goncourtovu cenu.


A také jeho román je pastiš různých žánrů a hlasů. Fascinací literaturou, vypravěčským apetitem a výrazovou divokostí místy připomíná knihy Julia Cortázara nebo Roberta Bolaña, z něhož si půjčuje i titul. Ouologuemovým osudem se volně inspiruje, bere si z něj hlavně témata: koloniální zkušenost, vztah literatury a politiky a především tajemství spisovatele, který se navždy odmlčí.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.



















