Největší hrozba světovému řádu

Prezident Biden o minulém víkendu prozradil něco pozoruhodného o důvodech, které ho vedou k nové kandidatuře v roce 2024. Při rozhovoru pro můj pořad na CNN jsem mu řekl, že dokonce i někteří z jeho nejhorlivějších stoupenců – ti, kteří se domnívají, že změnil vývoj ekonomiky a obnovil vztahy s ostatním světem – se domnívají, že by měl „odstoupit a umožnit nové generaci demokratů, aby převzala štafetu“. Zeptal jsem se: „Proč se mýlí?“

Biden v odpovědi mluvil výhradně o zahraniční politice. Prohlásil, že svět čelí dramatické změně a že Spojené státy mají jedinečnou příležitost sjednotit světové demokracie. Tvrdil, že se mu to daří, a chce tuto práci dokončit.

Po dřívějších rozhovorech s Bidenem bych řekl, že základem jeho světonázoru je přesvědčení, že současný svět ovlivňují tlaky od autokratických států – Ruska, Číny, Íránu, Severní Koreje – a že budoucnost závisí na tom, jak na tyto tlaky budou reagovat demokracie. Jako každý, kdo se chce stát prezidentem, i Biden má zdravé ego a o tuto funkci stál už od mládí, je však – domnívám se – poctivé říci, že ho pohání také pocit, že budoucnost mezinárodního řádu je ohrožena.

Žádný Eisenhower

Sázky jsou vysoké a výrazně je zvyšuje také fakt, že – poprvé od dob druhé světové války – se základní téma vztahů Ameriky se světem stává stranickou záležitostí. Spojené státy vkročily na světovou scénu v roce 1917, aby zabránily jedné velmoci ovládnout Evropu. V roce 1945, po druhé světové válce, se angažovaly dále, snažily se zajistit mír a stabilitu v Eurasii. Avšak dnes, když v Evropě vede Rusko brutální válku, která vypadá jako návrat ke druhé světové, panuje v Americe hluboký rozkol v tom, jestli se takové agresi tvrdě postavit.

Uvažme čísla: podle nedávného průzkumu Gallupovy agentury chce 79 procent demokratů pomáhat Ukrajině při získání ztraceného území, i kdyby to znamenalo prodloužení konfliktu. Naproti tomu 49 procent republikánů si přeje konflikt rychle ukončit – dokonce i kdyby si Rusové měli ponechat území, která získali násilím.

Pokud jde o podporu NATO, mezi demokraty je velmi výrazná, 76 ku 22 procentům, zatímco republikáni jsou rozštěpení: 49 procent je pro a stejný podíl je proti. Zjistil to průzkum Pew Research Center provedený v březnu. V tém- že průzkumu odpovídali demokraté na otázku týkající se celkové angažovanosti ve světě. 60 procent odpovědělo, že podle nich „nejlepší pro budoucnost naší země je být ve světových záležitostech aktivní“. Pouhých 39 procent se domnívalo, že „bychom se neměli tolik zabývat problémy v zahraničí a soustředit se na potíže u nás doma“. U republikánů jsou tato čísla v podstatě opačná. 71 procent se chce soustředit na domácí záležitosti a pouhých 29 procent věří v aktivní roli Spojených států ve světě.

Tato otázka není vyřešena. V Republikánské straně se vede debata. Některé významnější postavy, včetně vůdce senátní menšiny Mitche McConnella (Kentucky) a bývalého viceprezidenta Mikea Pence, energicky prosazují aktivní a angažovanou Ameriku. Zdá se však, že stranická základna má blíže k izolacionistům, jak lze vidět na náklonnosti korouhvičky a předsedy Sněmovny reprezentantů Kevina McCarthyho (Kalifornie). Konzervativci, od Donalda Trumpa přes jeho v podstatě kopii, guvernéra Floridy Rona DeSantise, po nejvlivnějšího mediálního ideologa strany Tuckera Carlsona, stále více pohrdají americkou podporou Ukrajiny a pevným spojenectvím s Evropou. Senátor Josh Hawley (Missouri) řekl deníku The New York Times, že ačkoli někteří republikáni zůstávají přesvědčenými intervencionisty, „postoj voličů je jiný“.

Max Boot z deníku The Washington Post upozornil, že někteří konzervativci nesouhlasí s podporou Ukrajiny, jsou však pro konfrontaci s Čínou. Je to proto, dodává, že Čína je ekonomický nepřítel a řídí ji komunistická strana. Souvisí to však také s tím, že mnozí konzervativci o angažovanou zahraniční politiku nestojí. Snaží se zavádět cla a stavět zdi, dotovat domácí průmysl, vyvolávat xenofobní podezření vůči čínským studentům a čínským Američanům a Pentagonu chtějí ještě více navyšovat rozpočet. Je to jakási repríza staré jacksonovské zahraniční politiky, pevnosti Amerika.

Republikánská strana se možná vrací ke svým kořenům. Až do Pearl Harboru urputně odmítala vstup Spojených států do druhé světové války. Mnozí republikáni – přestože to byli důrazní antikomunisté – se dokonce ještě po válce stavěli proti NATO a angažovanosti USA ve světě. (I tehdy tvrdili, že se chtějí zaměřit na Čínu.)

Dwight D. Eisenhower řekl, že pokud Robert Taft (přední republikán své doby) podpoří NATO, nebude proti němu kandidovat. Taft odmítl, a Eisenhower tedy kandidoval, aby udržel angažovanost Spojených států ve světě a mezinárodní mír a stabilitu, kterou přinášela. Dnes však už bohužel není žádný Eisenhower, který by Republikánskou stranu usměrnil, a sázky jsou stejně vysoké, jako byly v roce 1952, ne-li vyšší.

Když se rozhlédneme po světě, vidíme, že největší hrozba mezinárodnímu pořádku možná neleží na bitevních polích Ukrajiny nebo za Tchajwanským průlivem, ale spíše ve volební kampani ve Spojených státech.

Autor je americký politolog a publicista.

© 2023, Washington Post Writers Group