Levně vyrobit, draze nakoupit

Praní je pro měření nákladů na energie dobrý příklad, čísla vycházejí kulatě a srozumitelně. Nejlepší pračky zvládnou za jednu kilowatthodinu vyprat dvakrát, ty běžnější jednou.

Jedno běžné praní za jednu kilowatthodinu bude v Česku od listopadu stát maximálně šest korun, protože tolik činí již dříve ohlášený – a minulý týden potvrzený – úřední strop. Když se připočtou poplatky za distribuci, vláda slibuje finální cenu od sedmi do devíti korun.

U nejčastějších smluv jsou dnes ceny zhruba poloviční. Bez spuštění ochranné závory by zdražení bylo v celoevropské energetické nouzi ještě větší, to je ale jen chabá útěcha. Na mysl se naopak vkrádá námitka, kterou jedni berou jako nelogickou nespravedlnost, jiní jako diktát Evropy na náš úkor. A sice proč platit tolik, když v Česku umíme vyrobit elektřinu levněji?

Odhady výrobních nákladů se různí, elektrárenské firmy o nich v dnešní drahé době nerady mluví. Z dřívějších informací lze ale dovodit, že třeba v Temelíně nebo v Dukovanech by na udržení provozu stačila za každou vyrobenou kilowatthodinu koruna. Možná i méně. Uhelné elektrárny, pokud by nemusely za svoje exhalace platit emisní povolenky, jsou na tom podobně.

Logicky se proto nabízí otázka, jak se vlastně z jedné koruny u vrat elektrárny stává na finální faktuře korun šest? A proč při tak velkých maržích nepřehodit kardinální problém drahých energií na výrobce, zvlášť když ten největší – většinově státní ČEZ – patří tak trochu nám všem?