Je Izrael ještě jejich domovem?

Stav národa poznáte i podle počtu kuřáků. V modré kabince Winston se vznáší kouř a až do nástupu do letadla na speciálním bezpečnostním terminálu F je neustále obsazená. Poznáte ho i podle tichého tónu, kterým předtím manželský pár v mnichovském metru hovořil hebrejsky. I podle krátkého zděšení v jejich očích, když jsem se zeptala, zda náhodou neletí do Tel Avivu. A poznáte ho i podle rychlosti, s jakou se povrchní společenská konverzace propadá do existenciálních hlubin.

Probouzím se z neklidného letového spánku, když si vedle mě sedá starší žena. Místo patřilo jejímu manželovi, který jí řekl, že jsem kulturní novinářka – no a její dcera je hudebnice! Pokračujeme v rozhovoru, vypráví, že teď trávila čas v Londýně a všude sledovala zprávy o své zemi. Ztiší hlas: „Někdy se stydím za to, že jsem Izraelka.“

Volby v Sasku-Anhaltu, v nichž triumfovala extremistická Alternativa pro Německo, proběhly pár dní před naším letem, a tak jí unaveně odpovídám: „Však u nás je taky dost strašných zpráv.“ Ta žena je učitelkou v důchodu, ale po 7. říjnu se vrátila do práce – odjela na jih Izraele, aby učila evakuované děti z kibuců napadených Hamasem. Většina učitelů tam byla zavražděna. „Učit,“ opakuje a ve vzduchu nakreslí uvozovky. Jsme ještě 10 000 metrů nad mořem a tíze blízkovýchodního dění už nelze uniknout.

Tamar, kamarádka z Tel Avivu, mi před dvěma týdny napsala, že uvažuje o tom, že se z Izraele odstěhuje. „Mám pocit,“ psala, „jako bychom směřovali k ledovci a člověk se musí rozhodnout, zda si bude na palubě užívat hudbu, nebo skočí do ledové vody. Jsou to historické dny.“ Má na mysli parlamentní volby 27. října, při nichž nejde jen o to, zda se Izraeli podaří zbavit se svých pravicových extremistů ve vládě. Všude se píše, že jde „o všechno“.