Samotného mě udivilo, jak jsme se tehdy oblíkali

Devadesátky vyprávějí o vraždách, které v devadesátých letech minulého století vyšetřovala pražská kriminálka. Na jednu stranu je to typická žánrová detektivka: Nesourodá trojice vyšetřovatelů, z nich každý má svoje mouchy, tvoří dohromady sehraný tým parťáků, který nakonec vše vyřeší. Na druhou stranu se seriál snaží o dobovou autenticitu až dokumentárnost, na začátku epizod je sestřih z dobových televizních zpráv, kde defilují politici jako Václav Klaus či Miloš Zeman, vidíme záběry nově otevřené diskotéky Discoland Sylvie, na konci každého dílu jsou statistiky zločinu, což dojem reálnosti ještě podtrhuje. Nakolik bylo vaším cílem diváky bavit a nakolik i vzdělávat o tehdejší době?

Vy říkáte, že je to žánrově sestavená trojice vyšetřovatelů, ale tak to není, jsou to docela konkrétní policejní vyšetřovatelé. A reálné jsou i ty dobové kulisy, jako třeba Discoland Sylvie, skutečnost, že podnikateli Ivanu Jonákovi explodovalo auto. Cílem zkrátka bylo držet se co nejvíce reality ve všech směrech.

U kriminálky v devadesátých letech tedy skutečně tvořili jeden tým starší rutinér nostalgicky vzpomínající na minulý režim, mladý idealista, který cinkal klíči na Václavském náměstí, a pragmatik ve středních letech nacházející se ideově někde mezi?

Scénář psal Josef Mareš, tedy bývalý šéf pražského 1. oddělení. Když v devadesátých letech u policie začínal, nebylo mu ještě ani třicet, stejně jako v tom…