Takové malé tragédie

Tucet let, jež od sebe dělí Kateřinu Rudčenkovou a Irenu Douskovou, je vlastně málo na to, jak různá je jejich tvorba. A nejen aktuální. Reprezentují naprosto odlišné světy tematicky i výrazem. Je pravda, že něčím jsou typické pro současnou tuzemskou prozaickou produkci. Jiná věc je, zda jsou román Amáliina nehybnost, respektive povídková sbírka Konec dobrý natolik literárně výrazné, že prostě nemohly být opomenuty v nominacích „nejhlasitější“ tuzemské literární ceny.

Příspěvek do dějin chcípáctví

Kateřina Rudčenková (1976) už jednu Magnesii Literu má – v roce 2014 ji obdržela za básnickou sbírku Chůze po dunách. Především jako básnířka byla také od konce devadesátých let vnímána; ostatně v letech 1999–2004 publikovala pět titulů. Pak se na téměř desetiletí knižně odmlčela – až přišla právě s Chůzí po dunách. A opět nastalo dlouhé ticho. Přerušil je až román Amáliina nehybnost, autorčin druhý prozaický svazek; tím prvním byl povídkový soubor Noci, noci (2004). V jistém smyslu spolu obě knihy volně souvisejí. V sedmi povídkách Rudčenková sledovala a nechala hovořit mladou ženu Annu, vystudovanou inženýrku zemědělství a básnířku. Anna se pohybovala v určitém výseku pražského uměleckého prostředí, dnes by se řeklo v jedné z bublin, a řešila věci lásky, intimity, opravdovosti – totálně napřena na své já. Dost nabubřelá záležitost.

I románová Amálie navazuje a rozvazuje vztahy, zároveň hledá muže, s nímž by měla…