Chutnat jako hnědý cukr

Hudební producent a autor knih Ian Brennan popisuje ve svém dva roky starém komentáři bizarní výjev. Líčí dystopickou scénu, během níž plný stadion aplauduje a desítky tisíc lidí společně zpívají text zmiňující otroctví, násilí na ženách a pedofilii, jako by šlo o nevinnou zábavu. To vše pod taktovkou hypergestikulujícího bílého milionáře v nebezpečně úzkých kalhotách, kterému táhne na osmdesát. Nevypadá to úplně na výjev hodný 21. století, nicméně to je realita každého koncertu kapely The Rolling Stones od počátku sedmdesátých let, kdy skladbu Brown Sugar nevynechali takřka žádný večer.

Na aktuálním americkém turné se to ale mění. Kapela poprvé po padesáti letech vypustí Brown Sugar z programu. The Rolling Stones se tak rozhodli sami na základě dlouhodobé kritiky i s vědomím toho, že píseň už nenese to poselství, které by chtěli šířit. Mohlo by to působit jako další výmysl cancel culture, ale v základě jde jen o prosté dožívání jednoho popkulturního díla, které už nemá co říct, nebo přesněji říká něco, co nikdo nemá zájem slyšet. Ne každá píseň dobře stárne. Což nejlépe chápali sami The Rolling Stones, když v průběhu let původní slova upravovali a zmírňovali.

Mick Jagger ji napsal během necelé hodiny v pauze při natáčení filmu Ned Kelly v roce 1969. A možná právě tato bezmyšlenkovitost a nechuť se hlídat umožnila, že je ta skladba tak chytlavá. A také to, že se v ní otiskla dobová chuť šokovat, ale také slabiny kontrakultury šedesátých let, která sice…