Centrální mozek lidstva v ohrožení

Je svobodné myšlení ohroženo? Omezují západní univerzity a média svobodu slova? Donutil Donald Trump americké instituce popírat fakta a vědecká zjištění? Ochraňuje levice tak silně menšiny, že veřejně aktivní lidé zapínají naplno autocenzuru, aby nepřišli o zaměstnání? Západní svět – a zejména ten anglosaský – zažívá v posledních letech intenzivní debatu o hranicích svobody slova. Jedna z obálek časopisu The Economist se na začátku září věnovala útoku na volnost myšlení a argumentace zleva, známá publicistka Anne Applebaum napsala koncem srpna pro The Atlantic esej Noví puritáni, kde uvádí: „Právě teď se v Americe můžete setkat s lidmi, kteří přišli o všechno – o práci, o peníze, o přátele, o kolegy –, ačkoli neporušili žádný zákon a někdy ani pravidla na pracovišti. Místo toho porušili (nebo jsou z toho obviněni) společenský úzus týkající se rasy, pohlaví, osobního chování, či dokonce přijatelného humoru, který možná před pěti lety nebo možná před pěti měsíci neexistoval.“

Když letos v únoru slavil německý týdeník Die Zeit pětasedmdesáté narozeniny, napsal šéfredaktor listu Giovanni di Lorenzo úvodník, ve kterém zařadil mezi největší hrozby pro západní svět omezení svobodné diskuse. Připomněl několik případů amerických novinářů, kteří byli propuštěni proto, že se jejich texty nějak dotýkaly menšin. Podle di Lorenza se někteří redaktoři bojí psát, co si myslí. „Jak lze důvěřovat médiu, jehož vlastní zaměstnanci se domnívají, že některé názory je lepší zamlčet?“ ptá se.

Letos v létě vyšla kniha The Constitution of Knowledge: A Defense of Truth (Ústava znalostí: Obrana pravdy) od Jonathana Raucha, která je jedním z nejkomplexnějších a nejzajímavějších příspěvků do debaty. Z velké části se věnuje především Spojeným státům, ale tamní univerzity a média stále patří k tomu nejlepšímu na světě. Řada zachycených jevů navíc trápí i nás.

I když je kniha v mnoha ohledech znepokojivá, při jejím čtení zároveň roste obdiv k obyvatelům této planety. Povedlo se jim úžasné dílo – vytvořili si jakýsi centrální mozek lidstva. Ten se však ocitl v ohrožení. Zachránit ho může každý z nás.

Něco se děje

Všichni, kdo se pohybují ve veřejném prostoru, vnímají, že se něco děje. Na jedné straně se zdá, že se ztratily veškeré zábrany v tom, co je možné nahlas vyslovit. Sílí konspirační teorie, přibývá vulgarismů, přepisuje se historie, lže se – a to všechno bez nutnosti nést za to následky.

Na straně druhé ale možná víc než kdy v minulosti zaznívá, že jsou věci, které se říkat nesmí. Ve výrazech veřejných osobností se hledají nevhodná slova, sledují se jejich fotky, zda na sobě neměly něco, co by se dotýkalo nějaké menšiny (třeba sombrero), zkoumají se i několik let staré tweety, jestli tam není něco, co by dokázalo u dotyčných jejich pocit nadřazenosti. To vše ve snaze „nezraňovat“ druhé, slabší.

Jakkoli se může zdát, že jde o dva zcela odlišné světy, jeden bez druhého by nemohl existovat. Vzájemně se přiživují. Rauch připomíná, že například levicová oblíbená fráze o „bílých privilegovaných mužích“ je pro tvrdě pracující dělnické bílé muže naprosto nepochopitelná. Nikdy privilegovaní nebyli, mají naopak pocit, že na ně všichni zapomněli. Jsou špatně placení, pokud vůbec práci mají. Jejich povolání, která v minulosti poskytovala jistotu jejich rodičům i prarodičům, mizí vlivem globálních změn ze scény. Když jim tedy někdo říká, že jsou privilegovaní, berou to jako osobní útok. A hledají ty, kdo je budou proti těmto útokům bránit.

Debata se většinou vede z ideologických pozic, takže zatímco jedni varují před „trumpismem“ (využíváním lží, dezinformací a oslabováním institucí) nebo obecněji pravicovým nebezpečím, druzí burcují proti „cancel culture“ (volání po potrestání těch, kteří mají špatné názory), levicové hrozbě. Jonathan Rauch ukazuje rizika obou, a to i právě proto, že jsou provázaná.

V jaké situaci je dnes Amerika? Prezident Donald Trump nastolil zcela nový přístup k pravdě. V rozhovoru z roku 2004 popsal svůj obdiv k týmu George W. Bushe, který dokázal v prezidentské kampani téhož roku zcela otočit téma válečného hrdinství. Zatímco jeho tehdejší soupeř John Kerry bojoval a hrdina byl, Bush se nikdy ve válce neukázal. Na konci kampaně to ale vypadalo téměř opačně. To bylo podle Trumpa „naprosto geniální“ a zřejmě tehdy pochopil, kudy vede cesta k moci.

Se stejným principem pracoval i během vlastní kandidatury a poté ve funkci prezidenta. Velmi často a velmi evidentně lhal, a to i v takových detailech, které si mohl každý ověřit (například jestli pršelo během jeho inaugurace). „Nerozlišovali mezi pravdou a lží nebo mezi velkou a malou lží, protože jejich cílem bylo zbavit veřejnost schopnosti rozlišovat,“ uvádí Rauch.

Věděli to všichni, kdo chtěli: v jednom jediném Trumpově proslovu novináři našli na 100* lží či nepřesností. I proto tak často útočil na média. Redaktorovi CBS v roce 2018 řekl: „Víte, proč to dělám? Dělám to proto, abych vás všechny zdiskreditoval a ponížil, takže když o mně budete psát negativní články, nikdo vám nebude věřit.“

V kontrastu ke světu, kde je možné veřejně klidně lhát a každý si může říkat, co chce, zachycuje Rauch mediální a akademickou sféru, která je stále opatrnější a opatrnější. Cituje různé profesory a studenty, kteří mu sdělují, že se bojí mluvit o čemkoli kontroverzním, protože by mohli být nařčeni, že se dotkli něčích pocitů. Novináři i veřejní intelektuálové dostali několikrát výpověď, protože se na ně vrhl „davový“ soud.

Klima se i pod vlivem těchto lidí mění. Kniha cituje mezi mnoha dalšími výzkumy z roku 2019, který zjistil, že „více než dvě třetiny (68 procent) amerických vysokoškolských studentů tvrdí, že klima na jejich škole brání studentům vyjadřovat své skutečné názory, protože by je jejich spolužáci mohli považovat za urážlivé“.

Podstatou Rauchova sdělení je, že oba přístupy ničí to nejcennější, co lidstvo má: svobodu myšlení. Lidstvo se dostalo tak daleko, protože našlo pravidla, jak vést a korigovat debatu. Jak sdílet a ověřovat informace, které se postupem času stanou obecně přijímanou pravdou. Díky tomu mimo jiné ubylo válek a naopak přibylo vědeckých objevů.

Způsob dnešní debaty, ovlivněné sociálními sítěmi, proměnou médií, narušením autority institucí a zpochybněním existence pravdy, nás dostává do situace, která narušuje naši schopnost hledání shody a kompromisu. Abychom proto pochopili, co se to děje s cancel culture či trumpismem, musíme zamířit trochu hlouběji do naší mysli – a i do naší minulosti.

Řetěz myšlení

Až do 17. století by se daly dějiny Evropy shrnout jako permanentní boj, kde se každou chvíli překreslovaly hranice zemí, střídaly se režimy, vládci, panovníci se neustále pokoušeli obsadit území svých sousedů. Byl to také čas, kdy ne-
existovala univerzálně uznávaná pravidla. „A pak se všechno změnilo,“ píše Rauch. Během 17. a 18. století se rodí základní společenské systémy – ekonomický, politický a epistemický. A kdybychom měli pokračovat ještě jednou průlomovou „trojicí“, pak by to byl příchod myslitelů Johna Locka, Adama Smithe a Jamese Madisona, kteří výrazně posunuli naše přemýšlení o sdíleném prostoru.

Najednou se více debatuje o hodnotách, pravidlech a lidských právech. Není tu prostor zabíhat do detailu, byť by to byla dobrodružná výprava do historie, vezměme to zkratkou a konstatujme, že John Locke mimo jiné v Eseji o lidském rozumu z roku 1689 píše, že s věděním se nerodíme, svět musíme zkoumat a ověřovat, co se o něm podařilo zjistit. Je to začátek cesty k tezi, kterou Rauch pojmenovává jako „oddělení myšlenky od jednotlivce“.

Protože každý z nás disponuje jen částí poznání, máme omezené vzdělání, zkušenosti, svazují nás předsudky, obavy a spousta dalších věcí, musíme vytvářet instituce, do kterých ukládáme naše společné a v maximální možné míře ověřené informace. Náboženské, ale i „vědecké“ spory se dlouho řešily válkami, které však nikdy nemohly vést ke konečnému vítězství. Bylo tudíž nutné, pokud nechtělo lidstvo neustále krvácet, hledat cestu k řešení.

A tak vznikaly mimo jiné státní ústavy – zde je myšlena zejména ta Spojených států –, ale i různé badatelské společnosti. Nastavil se systém, který po různých úpravách máme dodnes. „Ústava“ státu říká, jak funguje správa země, kdo koho kontroluje, jaká má práva. „Ústava“ vědění zase určuje, jak se z teze, myšlenky či bádání jednotlivce stává součást společenského poznání. K řešení sporů máme policii, justici, různé kontrolní instituce, k získávání ověřených informací média, badatele, historiky, univerzity, výzkumné ústavy… Žádný není dokonalý sám o sobě, ale v kombinaci vytvářejí nejlepší možný systém.

Rauchova kniha mimo jiné ilustruje expanzi a dopady spolupráce ve světě medicíny. V 19. století přibývá zásadních objevů. Jednotliví lékaři začali o sobě přemýšlet jako o oboru, sdíleli poznatky, postupně zdravotní standardy, a to nastartovalo obrovský rozvoj. „Jakmile o sobě lékaři začali uvažovat jako o profesi, a ne jako o skupině jednotlivých lékařů, začaly se dít věci,“ cituje Rauch filozofa vědy Leea McIntyra. „Četli navzájem své práce. Zkoumali své postupy. Jak rostoucí většina praktických lékařů přijímala vědecký přístup, začalo se častěji přistupovat ke zkoumání jednotlivých myšlenek… a zrodila se vědecká medicína.“

Význam spolupráce a navazování na práci ostatních dobře ukazuje příběh Alexandra Fleminga a objev penicilinu. Fleming sice udělal v roce 1928 zásadní objev, ale nepodařilo se mu v bádání postoupit tak daleko, aby to vyvolalo zájem okolí. Naštěstí o svých poznatcích sepsal zprávu, kterou si později přečetli další dva vědci – Ernst Chain a Howard Florey. V roce 1940 díky tomu dokázali izolovat penicilin a o pouhé tři roky později už americká armáda zachraňovala životy raněných vojáků.

V roce 2010 existovalo na 24 tisíc akademických časopisů, které propojovaly světové vědce. V letech 2006–2016 stoupla o pět procent – na 22 procent – mezinárodní badatelská spolupráce. V lednu roku 2020 vyšla první odborná studie na téma koronaviru, o rok později jich bylo podle Raucha už neuvěřitelných 100 tisíc. A stále přibývají. I proto byla k dispozici tak brzy vakcína, zužitkovaly se dosavadní výzkumy, zkušenosti, spolupráce vědců a finance států.

Díky globalizovanému světu, technologiím a univerzálním jazykům se vědecké poznání během chvíle stává součástí veřejné debaty na celém světě. Každý důležitý objev českých vědců se nahlíží ze všech úhlů kolegy v Indii, Brazílii či třeba ve Spojených státech. Je to fascinující výdobytek lidské činnosti, protože jsme akceptovali poznání, že idea jednotlivce neznamená nic. „Vědecký názor není názorem jediné lidské mysli, ale názorem, který rozdělený na tisíce fragmentů zastává mnoho jednotlivců,“ cituje autor z textu Republika vědy od filozofa vědy Michaela Polanyiho. A tato skupina jednotlivců vytváří řetěz, kdy jeden podporuje a kontroluje svými zjištěními druhého.

Je třeba mít na paměti, že ani tato široká kooperace není prosta chyb. Je to jen ten nejdokonalejší systém, jejž máme k dispozici a který umí odhalit ony chyby rychleji než jakékoli jiné systémy, dodává Rauch.

Kompromis není možný

Nepochybně padne řada námitek. Jednou z nich bude, že každý máme svůj rozum, dokážeme poznat, kde je pravda, a nepotřebujeme k tomu žádné rádce. Sociální psychologové a další experti ale přesvědčivě dokládají, jak nás mozek přes všechnu inteligenci, kterou disponujeme, zrazuje. Zejména v případech složitých témat, jež nemůžeme posoudit čistě na základě své životní zkušenosti či nabytého vzdělání.

Své názory a postoje často přizpůsobujeme okolí, toužíme vycházet se svým „kmenem“. Je to v nás zakořeněné, protože v dávných časech znamenalo vyobcování z kmene téměř jistou smrt. Jedinec neměl šanci přežít v divokém světě. Jít do střetu s lidmi, kteří nás obklopují, je nepříjemné, proto mnohdy přijímáme jejich názory, aniž bychom zjišťovali, o co se opírají.

Výzkum Jennifer Kavanagh a Michaela D. Riche z roku 2018 zjistil, že lidé mají tendenci podvědomě hledat informace, které jejich postoje potvrdí. „Lidé volí takové metody vyhledávání a rozhodování, jež s největší pravděpodobností povedou k požadovaným výsledkům nebo závěrům, nikoli k těm nejlépe podloženým.“

Sociální psycholog Jonathan Haidt uvádí, že „lidem více záleží na jejich reputaci a obrazu než na realitě“ – je pro nás nejednou důležitější dobře vypadat než dobře myslet. Ve chvíli, kdy se cítíme v souladu s názory svého kmene, spouští navíc podle Haidta náš mozek dopaminovou dávku uspokojení. „Extrémní předpojatost může být doslova návyková,“ uvádí Haidt. A proto je někdy nemožné fakty a argumenty přesvědčit lidi o opaku.

Podle další citované práce uvedly dvě třetiny účastníků studie z roku 2017, že by byly ochotny „zaplatit“, pokud by se mohly vyhnout politickým názorům druhého tábora. Jiný výzkum zjistil, že více než třetina voličů Baracka Obamy a více než polovina stoupenců Mitta Romneyho uvedla, že poslouchat názory voličů druhé strany je stejný zážitek jako vytrhávání zubů. Podle vědců se tomuto „nastavení“ přizpůsobuje naše paměť i podvědomé úsudky. Vnímáme a pamatujeme si selektivně. Vědci Jay J. Van Bavel a Andrea Pereira k tomu v jednom z nedávno publikovaných textů uvádějí, že „lidé věří, že vidí svět kolem sebe objektivně, a považují příslušníky jiných stran, kteří s nimi nesouhlasí, za neinformované, iracionální nebo zaujaté“.

A také proto se do našich slovníků stále častěji dostávají termíny jako „boj“ či „válka“, i když mluvíme jen o hodnotových sporech. Ostatně termín „kulturní války“ zastřešuje spory, kterým se v této eseji věnujeme. Podle Raucha se část konzervativců domnívá, že čelí „válce“ proti křesťanství, liberálové zase vnímají „válku“ proti ženám. Jakmile se však používají slova, která dříve patřila výhradně pro označení ozbrojených konfliktů, k popisu našich běžných sporů, jeví se jakýkoli kompromis jako nemožný.

„Když se sníží schopnost společnosti řešit neshody, stáhnou se frakce do izolace svých kmenových bublin a k autoritě svých kmenových vůdců. A když se frakce uchýlí do izolace a k autoritě, schopnost společnosti řešit nebo tlumit neshody se ještě více sníží. Chytří narušitelé tuto dynamiku chápou a prohlubují ji. Ve válce všech proti všem se daří šarlatánům, demagogům a sociopatům,“ komentuje to Rauch.

Nastává logická otázka: Jestliže jsme v minulosti dokázali odložit zbraně při řešení banálních sporů, vymysleli instituce, které nám v tom pomáhají, proč se dnes situace zhoršuje? A je možné, že o tento výdobytek přijdeme zcela?

Ničemu nevěřte

Situace je jiná zejména proto, že procházíme dalším revolučním zlomem v komunikaci a přijímání informací. Slovo „další“ je použito schválně, protože zásadní obrat nezažíváme poprvé. Když byl vynalezen knihtisk, uvádí Rauch, byl to sice úžasný skok ve vývoji lidstva, ale zpočátku budil spíše chaos. Jednou z prvních masově šířených knih bylo Kladivo na čarodějnice, které rozpoutalo šílenství a zabíjení. V roce 1750 Jean-Jacques Rousseau napsal, že knihtisk vyvolal takovou hrůzu, že podle něj bude brzy zakázaný. Nestalo se, lidstvo se s ním naučilo žít a využilo ho ve svůj prospěch.

Podobně se naučilo žít s masově šířeným informačním zdrojem – novinami. I ty původně sloužily k šíření dezinformací, senzacechtivých příběhů, které byly často vymyšlené. Až postupem času vznikl tlakem samotných žurnalistů a širší veřejnosti tisk, který si zakládal na ověřených a kvalitních informacích.

Co se to dnes děje? Rauch přiznává, že on osobně si nástup digitálních technologií spojoval s nadějí, že se prohloubí trh s myšlenkami. Internet je nekonečný, technologie jsou stále dostupnější, to přinese větší poznání. Zapomněl ale, že „udržet si kontakt s realitou závisí na pravidlech a institucích“. A zatímco klasická média postupem času došla k tomu, že aby se udržela při životě, musí být důvěryhodná a zapojená do komunity, za kterou cítí odpovědnost, na internetu nic takového často není.

Tradiční média potřebovala čtenáře, kteří za ně budou ochotní platit, ale na internetu šlo jen o příjmy z inzerce, takže vše se soustředilo na dosah šířené informace. „Metriky, algoritmy a optimalizační nástroje byly citlivé na popularitu, ale lhostejné k pravdivosti. Výpočetním strojům byl lhostejný dokonce i význam, protože nerozuměly obsahu, který šířily,“ píše Rauch. A dodává: „Obchodní model digitálních médií, který se všemi informacemi zachází jako s reklamou, v podstatě spustil závod o pozornost. To by samo o sobě bylo dostatečně náročné, ale digitální informační prostředí tento problém ještě umocnilo vyvinutím nástrojů, jež byly nejen slepé vůči dezinformacím, ale ještě je zesilovaly.“

Do toho ona klasická média, která dodržovala novinářské standardy a přinášela kvalitní informace, začala slábnout či přímo krachovat. V letech 2008–2018 klesl inzertní příjem amerických médií o 62 procent, což vedlo k tomu, že se redakce zmenšily v průměru o 50 procent novinářů a na 1800 novin zmizelo v USA úplně. Zatímco média s kvalitním zpravodajstvím bojovala o přežití, uvádí Rauch, ta „názorová a rozhořčená“ sílila. Nepotřebují velké redakce, protože jim nejde o hledání a ověřování informací, jsou levné a nemají příliš zábrany. V prostředí internetu je velmi slabá korekce šířených lží, zní to jako dokonalá svoboda, ale lidstvo s takovým experimentem nemá zkušenosti. Dosud vždy potřebovalo nějaké instituce, jež ověřovaly informace nebo se aspoň vzájemně vyvažovaly.

Naše doba je oproti předchozím staletím výjimečná tím, že nové technologie vtahují každého z nás do veřejné debaty. Prostřednictvím sociálních sítí získávají vliv lidé, kteří by v minulosti mohli oslovit maximálně pár lidí u stolu v hospodě. Stírá se rozdíl mezi těmi, kdo se nějakému oboru věnují, a laiky, kteří mají jen názor. Podoba debaty nemá pravidla, argumenty nahrazují útoky. „Když se přidám k ostatním v kampani proti vám a bombarduji váš účet na Twitteru nadávkami, mohou mít mé tweety podobu sdělení pro vás, ale ve skutečnosti jsou o vás – a především o mně. Snažím se zapůsobit na spojence svou ctností, chytrostí a loajalitou. Tím, že se připojím ke kampani hanobení, a ještě lépe tím, že ji povedu, mohu zvýšit svůj status,“ píše Rauch.

Sítě mají tu výhodu, že útočníci se mohou schovat za anonymitu nebo další druhy ve zbrani. Zdání, že se účastní zásadní bitvy, navíc vlastní kmen ještě víc stmeluje. Lidé na sítích sice nic neriskují, ale mají pocit statečných bojovníků, kteří krvácejí za záchranu lidstva. Lidé, kteří přestřelky na sítích sledují, mají často pocit, že do nich musí zasáhnout, protože se to čeká. Nechtějí zůstat mimo svůj kmen.

Sociální sítě snižují možnost kvalitní debaty i tím, že jsou rychlé. Po účastnících se chce, aby reagovali v tu vteřinu, kdy se něco děje. Není čas na promyšlení tématu, hledání faktů, podkladů, je třeba být hned na trhu tweetů a statusů.

Výzkumníci z Massachusettského technologického institutu v roce 2018 navíc zjistili, „že nepravda se šíří výrazně dál, rychleji, hlouběji a šířeji než pravda“. A ještě uvedli, že pravdivé informaci trvalo šestkrát déle než lži, aby se dostala k 1500 lidem. Stejně tak nepravda měla o 70 procent větší pravděpodobnost, že ji lidé retweetnou, než pravda.

Takové prostředí je naprosto ideální pro šíření propagandy a dezinformací. Donald Trump toho využil a přiznal, že bez Twitteru by se nestal prezidentem. Trollové, kteří jsou často placení za to, aby vytvářeli chaos, mají situaci výrazně jednodušší než v minulosti. Trumpovi stoupenci otevřeně uváděli, že jejich cílem je to samé, co sám Trump zmiňoval v úvodu tohoto textu, vytvářet pocit, že pravda vlastně neexistuje a každý si může říkat, co chce. Není to nic nového. Když v polovině osmdesátých let utekl na Západ Jurij Bezmenov, který měl v sovětské rozvědce mimo jiné na starosti práci s propagandou, shrnul to v jednom z rozhovorů takto: „Člověk, který je demoralizovaný, není schopen vyhodnotit pravdivé informace. Fakta mu nic neříkají. I kdybych ho zasypal informacemi, autentickými důkazy, dokumenty či fotografiemi.“

Cancel culture

Přeneseně řečeno jsme doteď mluvili o hluku, který ohrožuje hledání pravdy a myšlení. Nyní se budeme věnovat tichu, jež hledání pravdy a myšlení ohrožuje stejně tak. V posledních letech začala sílit myšlenka, že je třeba z veřejného prostoru vyřadit či alespoň omezit slova a témata, která mohou někoho zraňovat.

Rauch vyjmenovává velké množství případů, kdy studenti protestovali například proti přednášce zastánce ideologie volného trhu, protože tento světonázor působí „násilí na marginalizovaných komunitách“ a obsahuje „nenávistnou rétoriku, která aktivně snižuje bezpečnost ostatních“. S argumentem „máme právo na bezpečí“ někteří studenti protestovali i proti přednášce soudce Nejvyššího soudu Bretta Kavanaugha. Na další univerzitě se řešil i pouhý nápis na zdi „Trump 2016“ s tím, že někteří studenti tvrdili, že se mají na škole cítit „bezpečně a pohodlně“, a ne „vystrašeně“. Protesty byly vždy, ale potíž je v tom, že řada škol na tuto argumentaci přistupuje.

Kniha cituje vědce Grega Lukianoffa a Jonathana Haidta, kteří píší: „Novinkou je dnes předpoklad, že studenti jsou křehcí. Studenti si myslí, že jsou v nebezpečí, a proto potřebují větší ochranu. Dokonce i ti, kteří sami křehcí nejsou, se často domnívají, že ostatní jsou v nebezpečí, a proto potřebují ochranu. Zjednodušeně řečeno: mnoho vysokoškolských studentů se učí myslet zkresleně, a to zvyšuje pravděpodobnost, že se stanou křehkými, úzkostnými a snadno zranitelnými.“

Rauch ale připomíná, že pokud chce někdo s extrémními a nenávistnými názory opravdu bojovat, musí to dělat veřejně. Je třeba postupovat jako v minulosti: vyvracet, vyvracet – a vyvracet. Jistě, je to únavné, ale jiná cesta neexistuje. Cesta za vzděláním a obrana hodnot s sebou vždy nesou jistý střet, nutnost čelit nepříjemným argumentům.

Autor tady výrazněji vystupuje z role pozorovatele a popisuje vlastní osud. V minulosti se totiž výrazně angažoval v aktivitách za rovnoprávnost gayů a leseb, ke kterým sám patří. Přiznává, že většinu času to byl nepříjemný střet s lidmi, kteří jej uráželi, ponižovali, ale on a jeho souputníci vytrvali. „Homosexuálové a další menšiny bojovali za rovnoprávnost tím, že se zapojili do sporů a vyhráli je. Společenskou rovnost jsme si vybojovali i díky tomu, že jsme porazili stereotyp zobrazující nás jako slabochy.“ Problém podle něj nejsou zlá slova, ale zlé myšlenky, a ty je třeba vyvracet veřejně. „Bojovat proti nevědomosti a nenávisti pronásledováním ,slov, která zraňují‘, a snažit se vymýtit ,nebezpečné‘ řeči je jako bojovat proti globálnímu oteplování rozbíjením všech teploměrů. Nenávist pramení ze strachu a neznalosti a odpovědí musí být konfrontace s realitou, nikoliv skrývání se před ní.“

Přílišná ochrana se navíc může obrátit proti jejím zastáncům. Vedení zpravodajské agentury AP propustilo po pouhých 17 dnech zaměstnání redaktorku Emily Wilder poté, co pravicové organizace z jejího twitterového účtu vyčetly, že zastávala na univerzitě propalestinské názory a spustily proti ní kampaň. Přitom tématu se vůbec v AP nevěnovala a je navíc Židovka. Wilder sama kdysi propagovala cancel culture a nyní se stala její obětí. Přitom jako redaktorka se nedopustila žádného přečinu, prostě jen byla podezřelá a odsouzena veřejným soudem dřív, než začala pracovat.

Základní pravidla

Pro lidi, kteří se živí jazykem, se svět posledních let paradoxně zužuje. Je cítit, že stále více lidí, ale i politiků, intelektuálů či novinářů mluví v kódech, které jsou srozumitelné a určené jen vlastnímu kmeni. Termíny jako „bílí privilegovaní muži“, „neomarxisti“, „dobroserové“ nebo třeba „boomeři“ vyvolávají nadšení u těch, jimž jsou určeny, ale druhá strana na ně hledí buď s nepochopením, nebo s pocitem dotčení, zranění. Každý v sobě možná nese trochu pravdy, ale stávají se z nich klišé, která nám brání v popisu a pochopení světa v jeho plné šíři.

Australský list Sydney Morning Herald nedávno publikoval text redaktorky Jessie Tu, jež se tvrdě pustila do spisovatelky Sally Rooney za její bestseller Normální lidi. Podle redaktorky by se měl jmenovat Bílý lidi, protože řeší jen problémy bílých a lidé „jako já neexistují“, Asijci jsou tam prý zmíněni jen jako otravové, kteří zaplavují Benátky (což je nepřesné, tohle označení říká jedna z literárních postav, není to tedy samozřejmě postoj spisovatelky). Jessie Tu píše: „Ačkoli se její knihy čtou snadno, nedokážu se přenést přes jejich bezostyšné prosazování bílého individualismu. Pokud si myslíte, že jsem na Rooney příliš tvrdá, jste pravděpodobně bílí.“

Tento příklad lze dobře použít do naší debaty. Nikdo by nemohl rozporovat text, který by sděloval: nám Asijcům kniha nic zajímavého neříká. Nicméně tady je Rooney přisuzován nekalý úmysl – chce šířit „bílý individualismus“ a útočit na menšiny. A pokud byste chtěli polemizovat, tak nemůžete, protože jste běloch. To je podstata problému: nebezpečí spočívá ve výhradách, které jsou přísně vzato zcela nesmyslné. Spisovatelka si jako téma vybrala irské maloměsto, čili prostředí, v němž logicky nefigurují ani etnická pestrost, ani multikulturní otázky. Právě v tomto detailním soustředění zároveň spočívá její síla. 

Západní svět rozhodně musí věnovat větší pozornost svým menšinám, chápat, že mají na řadu témat jiný pohled. V Česku jsme nejen v tomhle ohledu dramaticky pozadu, proto jsou například tuzemské debaty o ohrožení bílého muže legrační. V obecném hledisku ale nejde někoho – ani bělochy – vyjmout z jakékoli debaty. Posun musí spočívat v tom, že se jí účastní úplně všichni. Je nutné ctít důstojnost druhých, ale přitom být maximálně otevřený. Když Rauch píše, že je třeba vydržet i útoky, to neznamená, že se jim má dávat automaticky prostor. Říká pouze to, že pokud dodržujeme pravidla pro věcnou debatu (ne jako poslanec Lubomír Volný), podkládáme svá tvrzení argumenty, nemáme nikoho vylučovat z diskuse, dokud se jeho tvrzení neprokážou jako vyvrácená. Zároveň není nutné zvát ke stolu třeba popírače holokaustu, protože prostě holokaust tu byl a jsou pro to nevyvratitelné důkazy.

Shoda není nutná

Základem porozumění je mimo jiné také to, že se snažíme co nejlépe pochopit, co druhá strana chce říct. Bez snahy podsouvat jí temné myšlenky či záměry. Snaha dezinterpretovat oponenta sílí, protože to umocňuje svět sociálních sítí. Jak bylo popsáno výše, sítě mění naši komunikaci, kde neodpovídáme oponentovi, ale skrze něj mluvíme ke svému kmeni.

Jak tomu čelit, ukázal nedávno youtuber a intelektuál Kovy. Na sítích se řešila pasáž z knihy šéfa ODS Petra Fialy, který odmítl jiné manželství než mezi mužem a ženou. Část diskutujících jej obvinila z homofobie. Kovy, sám gay, k tomu na Twitteru napsal: „Fiala obdivuje britský konzervatismus, na rozdíl třeba od Camerona nepodporuje manželství stejnopohlavních párů. Ok. Ve svém názoru je konzistentní, já s ním sice nesouhlasím, ale respektuju ho, ačkoli je napsán jakože drsňáckou PRštinou. Laciné? Ano. Homofobie? V žádném případě.“

Kovy s Petrem Fialou nesouhlasí, ale nepodsouvá mu další zlý úmysl. Pokud chceme udržet veřejnou debatu pestrou a funkční, což se nám vyplácí, nesmíme z ní oponenty vyřazovat. A zároveň je třeba dodržovat pravidla, třeba své názory opírat o fakta. Já si myslím… má nulovou relevanci, protože každý si něco myslí. Rauch připomíná, že potřebujeme do hry vrátit cosi jako orientační majáky. Podle něj jsou to například vědci, mainstreamová média nebo veřejnoprávní a státní instituce – ti jsou totiž pod veřejnou a vzájemnou kontrolou, stojí na pravidlech ověřování a sdílení.

Nicméně každý z nás je součástí již zmíněného řetězu poznávání, ověřování a sdílení. Možná si teď přečtete Rauchovu knihu, ke které jsem se já dostal při čtení článku amerického novináře Davida Brookse. Jeden druhého můžeme obohatit. Nejdůležitější však je, aby lidé nepřestali hledat pravdu a udržovat k tomu nápomocné instituce. Jinak se vrátíme do chaosu, kterému jsme kdysi vlastní pílí unikli. Je tu ale naděje, že se s internetem a sítěmi naučíme žít, tak jako se nám to podařilo po vynálezu knihtisku.

* v původním textu bylo chybně uvedeno 200