Šéfredaktor Charlie Hebdo: Je potřeba být šokován a debatovat s těmi, s nimiž nesouhlasím. Skutečná diskuse musí být nepohodlná

V lednu 2015 do redakce francouzského satirického časopisu Charlie Hebdo vtrhli přívrženci organizace Islámský stát a postříleli tu 12 lidí jako odplatu za to, že karikaturisté opakovaně zveřejňovali obrázky zesměšňující proroka Muhammada a islámský fundamentalismus. Šlo o nejkrvavější teroristický čin ve Francii od šedesátých let. ještě Téhož roku, přesně před deseti lety, jej ale v této smutné bilanci předčily série útoků v celé Paříži – například v hudebním klubu Bataclan, kde teroristé zastřelili 89 diváků. Celkem v noci z 13. na 14. listopadu 2015 teroristé v Paříži zabili 130 lidí. Obě události otřásly francouzskou a celoevropskou společností. Šéfredaktor časopisu Charlie Hebdo Gérard Biard dnes kvůli útokům pracuje s policejní ochranou. Za největší hrozbu pro budoucnost ale považuje růst nacionalismu a přílišný individualismus nás všech. „Společnost ve Francii je rozdělená – radikalizovaná. A mám pocit, že ani jedna z těch radikálních částí na obou stranách už si demokratický systém nepřeje. Je to ta nejnebezpečnější věc, které budeme v příštích letech čelit,“ říká v rozhovoru. Ryze v duchu francouzské tradice přitom trvá na tom, že společnost musí diskutovat, že média a kultura musí šokovat - a lidé se nesmějí bát být šokováni, přestože zároveň souhlasí, že normy toho, co je a není přijatelný humor, se mění. „Není správné si dělat legraci z lidí pro to, kým jsou. Je ale úplně v pořádku dělat si legraci z toho, co si myslí,“ vysvětluje postoj jejich časopisu.  

Co je podle vás v tuto chvíli nejbizarnější věcí ve francouzské politice?

Myslíte, že stačí říct jen jednu? No, dobře, tak jednu. Čelíme teď něčemu, co jsme dosud v moderní Francii nezažili. Naše šestá republika byla z institucionálního hlediska navržena tak, aby zajišťovala silnou moc jedné straně. I když tu existovalo hodně politických subjektů, nakonec vždy byla jedna hlavní – ať už pravicová nebo levicová – síla, která dokázala skutečně vládnout. Teď jsme ale v situaci, kterou už dlouho znají i jiné evropské země, třeba Italové. Ti jsou ale na politický chaos zvyklí, takže si vždy nějak poradí a dokážou vytvořit alespoň nějakou vládu. Ve Francii to tak není. Zatím se nám to nedaří – a myslím, že se nám to nepodaří ani do příštích prezidentských voleb. I kdyby se Emmanuel Macron rozhodl znovu rozpustit Národní shromáždění, výsledek by byl víceméně stejný. Možná by přibylo pár poslanců z krajně pravicové strany, ale celkovou politickou konfiguraci by to nezměnilo.

Ve Francii dnes existují tři hlavní politické síly a problém je v tom, že zároveň odrážejí rozdělení celé společnosti. Máme tu jednu velmi radikální sílu na krajní levici, druhou, stejně radikální, na krajní pravici. A hrozba spočívá v tom, že obě tyto radikální části společnosti už si vlastně demokracii ani nepřejí. To je ta nejnebezpečnější věc, které budeme v příštích letech čelit.