Šéfredaktor Charlie Hebdo: Je potřeba být šokován a debatovat s těmi, s nimiž nesouhlasím. Skutečná diskuse musí být nepohodlná
S Gérardem Biardem deset let po útoku: proč mizí debaty, proč nepíší pravdu, ale zobrazují realitu - a o tom, že je potřeba využívat svobodu
V lednu 2015 do redakce francouzského satirického časopisu Charlie Hebdo vtrhli přívrženci organizace Islámský stát a postříleli tu 12 lidí jako odplatu za to, že karikaturisté opakovaně zveřejňovali obrázky zesměšňující proroka Muhammada a islámský fundamentalismus. Šlo o nejkrvavější teroristický čin ve Francii od šedesátých let. ještě Téhož roku, přesně před deseti lety, jej ale v této smutné bilanci předčily série útoků v celé Paříži – například v hudebním klubu Bataclan, kde teroristé zastřelili 89 diváků. Celkem v noci z 13. na 14. listopadu 2015 teroristé v Paříži zabili 130 lidí. Obě události otřásly francouzskou a celoevropskou společností. Šéfredaktor časopisu Charlie Hebdo Gérard Biard dnes kvůli útokům pracuje s policejní ochranou. Za největší hrozbu pro budoucnost ale považuje růst nacionalismu a přílišný individualismus nás všech. „Společnost ve Francii je rozdělená – radikalizovaná. A mám pocit, že ani jedna z těch radikálních částí na obou stranách už si demokratický systém nepřeje. Je to ta nejnebezpečnější věc, které budeme v příštích letech čelit,“ říká v rozhovoru. Ryze v duchu francouzské tradice přitom trvá na tom, že společnost musí diskutovat, že média a kultura musí šokovat - a lidé se nesmějí bát být šokováni, přestože zároveň souhlasí, že normy toho, co je a není přijatelný humor, se mění. „Není správné si dělat legraci z lidí pro to, kým jsou. Je ale úplně v pořádku dělat si legraci z toho, co si myslí,“ vysvětluje postoj jejich časopisu.
Co je podle vás v tuto chvíli nejbizarnější věcí ve francouzské politice?
Myslíte, že stačí říct jen jednu? No, dobře, tak jednu. Čelíme teď něčemu, co jsme dosud v moderní Francii nezažili. Naše šestá republika byla z institucionálního hlediska navržena tak, aby zajišťovala silnou moc jedné straně. I když tu existovalo hodně politických subjektů, nakonec vždy byla jedna hlavní – ať už pravicová nebo levicová – síla, která dokázala skutečně vládnout. Teď jsme ale v situaci, kterou už dlouho znají i jiné evropské země, třeba Italové. Ti jsou ale na politický chaos zvyklí, takže si vždy nějak poradí a dokážou vytvořit alespoň nějakou vládu. Ve Francii to tak není. Zatím se nám to nedaří – a myslím, že se nám to nepodaří ani do příštích prezidentských voleb. I kdyby se Emmanuel Macron rozhodl znovu rozpustit Národní shromáždění, výsledek by byl víceméně stejný. Možná by přibylo pár poslanců z krajně pravicové strany, ale celkovou politickou konfiguraci by to nezměnilo.


Ve Francii dnes existují tři hlavní politické síly a problém je v tom, že zároveň odrážejí rozdělení celé společnosti. Máme tu jednu velmi radikální sílu na krajní levici, druhou, stejně radikální, na krajní pravici. A hrozba spočívá v tom, že obě tyto radikální části společnosti už si vlastně demokracii ani nepřejí. To je ta nejnebezpečnější věc, které budeme v příštích letech čelit.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Každé varhany mají svou osobnost
Katedrála svatého Víta se po sto letech dočkala nového hudebního nástroje. Zdejší varhany v ničem nepřipomínají hudební nástroj, jaký najdeme na kůru typického českého kostela. Ten zpravidla tvoří několik dřevěných skříní umístěných vedle sebe, nástroj „levitující“ ve svatém Vítu má ale kovové píšťaly obnažené a spojené do jedné řady, jejíž konce jsou připevněné přímo ke stěnám chrámu. Čelo varhan, které návštěvník vidí odspoda, pak svým tvarem připomíná jakousi obří Panovu flétnu ve tvaru motýla. Nástroj je po mnoha odkladech konečně hotový a právě probíhá jeho ladění.


















