Podivný konstrukt

Poprvé si uvědomila, že je černá, až když v Americe nastoupila na vysokou školu. Její spolubydlící z kolejí na Drexelově univerzitě ve Filadelfii se totiž podivila, že jako rodačka z africké Nigérie umí používat sporák a ve volném čase neposlouchá „domorodou hudbu“. Velmi brzy zjistila, že je přitom černá jinak než černoši narození ve Spojených státech. Když během jedné přednášky přišla řeč na melouny, její černošští spolužáci byli poznámkou pohoršeni, a ona nechápala proč. „Pamatuji si, jak jsem tam seděla a říkala jsem si – co je špatného na melounech? Já mám přece melouny ráda,“ popisovala před několika lety v rozhovoru pro americké rádio NPR spisovatelka Chimamanda Ngozi Adichie (43).

Pocit jinakosti pak rostl s údivem černošských spolužáků, proč se nad poznámkou odkazující k tropické zelenině, z níž se v propagandě amerických rasistů stal symbol údajné černošské lenosti, nepořádnosti a nižší inteligence, nerozzlobila stejně jako oni. „Rasa je tak podivný konstrukt,“ prohlásila. „Protože člověk se musí naučit, co znamená být černý v Americe. Musíte se naučit, že meloun má být urážlivý.“ Aby to nebylo jednoduché, zároveň jí vadilo, když ji bílí Američané za tento nedostatek zloby chválili a dávali za příklad – jako by byla jejich komplicem v odsudcích Afroameričanů, které přetrvávající rasismus dohání k zuřivosti.

A když se pak po letech v Americe už coby autorka ověnčená cenami vrátila do Nigérie, zjistila, že ani tam už tak trochu nepatří. Nejen proto, že je zase…