Mám manžela, o jakého by stála spousta žen. Náš vztah už ale není, co býval. Dá se ještě zachránit?

Už několik měsíců v sobě nosím pocit viny, který postupně narůstá.

S manželem jsme spolu více než dvacet let a máme dvě téměř dospělé děti. Nikdy mi nebyl nevěrný, nepije alkohol, není agresivní. Je spolehlivý, stará se o rodinu a vím, že kdybych cokoli potřebovala, pomohl by mi. Když si na téma muži povídáme s kamarádkami, uvědomuji si, co by ony za takového partnera daly.

Jenže já se už docela dlouhou dobu necítím jako jeho partnerka. Večer vedle sebe sedíme na gauči, každý se díváme do svého telefonu, nebo se spolu maximálně podíváme na nějaký seriál a nepadne mezi námi jediná osobní věta. Někdy si uvědomím, že si ani nepamatuji, kdy mě naposledy jen tak objal.

V práci mám kolegu, se kterým si občas sedneme na kávu. Nikdy se mezi námi nic nestalo a ani to nechci. Přesto se přistihnu, že se těším, až se mě zeptá, jak se mám, nebo si všimne, že mám na sobě něco nového. Potom přijdu domů a je mi ze sebe špatně. Mám pocit, jako bych manžela zrazovala už tím, že mi dělá dobře běžná pozornost jiného muže.