Nebojme se znárodňovat

V srpnu 1948 dodala Jawa mému dědovi Antonínu Vitvarovi poslední motorky, které jako její oficiální zástupce od třicátých let prodával ve svém obchodě v Nové Pace. Další zboží následující měsíce odmítala poslat. V Praze dobře věděli, že komunisti připravují masivní znárodňování, a neměli zájem, aby klíčový průmyslový podnik nechával vydělávat podnikatele v Podkrkonoší, jehož živnosti mělo brzo odzvonit. Když tedy nové motorky v květnu 1949 do Paky konečně dorazily, dědovi už jeho firma nepatřila: sebrali mu prodejnu, servis i přilehlý obytný dům se vším, co v něm za patnáct let vybudoval.

Takových příběhů zažilo Československo nepočítaně. Slovo znárodnění je proto v našem prostoru už třicet let na černém seznamu slov hned vedle procesů, lágrů a estébáků. Teď se ale znovu objevilo v éteru, jen v trochu pozměněné formě. Mise UNESCO totiž Česku doporučila vyvlastnit nádraží Vyšehrad. Jeho budova postavená na začátku 20. století v okouzlujícím secesním slohu stojí v Praze v zatáčce pod Vyšehradem. Ten je součástí historického jádra pražské památkové rezervace spadající mezi nejchráněnější světové lokality v rámci UNESCO.

Nádraží od roku 2007 vlastní firma RailCity Vyšehrad, s. r. o., která ho za 41 milionů koupila od Českých drah. Od té doby dělá s objektem prohlášeným před dvaceti lety za kulturní památku jedinou věc: odmítá se o něj jakkoli starat, aby co nejdřív spadnul, a mohla tak uvolněný pozemek zbavený památkové ochrany se ziskem prodat. Všichni vědí, že se tak…