Drby z redakce

V roce 2010 jsem dostal pozvání od šéfredaktora odborného časopisu pro fyzikální chemii, vydávaného Americkou chemickou společností, stát se v rámci probíhající globalizace periodika jedním z jejich zahraničních redaktorů. Tenhle časopis jsem měl vždy rád a publikoval jsem v něm nejvíc svých vědeckých prací, takže jsem příliš neváhal. Spolu s polskou kolegyní Barbarou jsme tak před deseti lety v Praze otevřeli první evropskou pobočku časopisu, kterou k dnešnímu dni prošlo kolem pěti tisíc odborných rukopisů. Nebylo úplně jednoduché si zvyknout na režim, kdy v podstatě bez přestávky zpracováváme dennodenně jeden až dva nové rukopisy. Nakonec jsme se to ale naučili a začalo nás bavit si nejen pročítat vesměs zajímavé studie, ale i komunikovat s autory a recenzenty, kteří občas mívají na kvalitu stejného rukopisu až komicky rozdílné názory. Říkal jsem si, že jestli vydržíme, tak by vědecká redaktorská práce mohla jednou být skvělou zábavou pro aktivní stáří, až člověk už nebude moci na úrovni bádat a odborně psát, ale bude pořád ještě schopen číst.

Mým představám udělalo čáru přes rozpočet letošní rozhodnutí Americké chemické společnosti začít vždy po deseti letech obměňovat redaktory všech vydávaných časopisů. Na jednu stranu chápu nutnost čas od času v redakcích provětrat, na druhou stranu redaktoři nejsou na rozdíl od politiků volení na fixní období a taková plošná čistka je mrháním zkušeností a ohrožením kontinuity redakční práce. Každopádně jsem s dalšími délesloužícími…