Dopis z New Orleansu

Nejsem z lidí, kteří se snadno dojímají. O to víc mě překvapily slzy v očích při pohledu na fotku prázdné třídy s komentářem třídní učitelky mé sedmileté dcery: „Dnes jsem vše uklidila a připravila na prázdniny. Nikdy bych si nemyslela, jak smutně tenhle školní rok skončí. Není to fér hlavně vůči mým 26 dětem.“ Pár dní poté jsme naši třídní - Mrs. Brenes - jako třída překvapili před jejím domem. Pěkně po americku jsme jí přichystali „surprise party“, nechyběly dárky, kytky ani velké plakáty s nápisy dětí jako „Jste ta nejlepší učitelka na světě“, „Milujeme vás, paní učitelko“ nebo „2. třída byla úžasná“. Dojetí bylo během tohoto poloilegálního setkání znát na každém dospělém. Děti byly po dvou měsících doma ve svém živlu. Konečně viděly naživo své spolužáky a nemohly se jich během těch krátkých několika minut nabažit.

Květen a červen je v USA takzvaným graduation time. Časem promocí, maturit, konce výuky ve školkách a na základkách. To, že někdo v Americe „vychází ze školy“, je velká událost. Oslavy se organizují jak pro šestileté předškoláky, tak pro čerstvě osmnáctileté či devatenáctileté. Class of 2020, třída absolventů tohoto roku, má ale nevídanou smůlu. Vše je pro ni jinak. Šaty, které si holky už v zimě objednávaly na školní ples, teď zůstanou viset ve skříni. Projevy těch nejlepších studentů si spolužáci vyslechnou maximálně přes setkání na Zoomu. Neuskuteční se ani desítky neformálních schůzek v barech, cukrárnách, kinech nebo party u bazénu, jak je známe z…