Uhlí navždy

Člun odrazí od mola, vzduch začpí odérem pálené nafty a oleje pohánějících klokotající starý motor. Široko daleko se rozprostírá horizont vodní plochy. Kdesi na druhém břehu vystupují obrysy budov a komínů, z nichž se valí hustý dým. Odkryté křoviny u břehu pokryté nánosem pytlů, plastových odpadků a tenkou vrstvou bahna dávají tušit, že ještě nedávno byla hladina o necelý metr výš. Staré tlející čluny srůstají s blátem obnaženého dna.

Míjíme rybářské bárky, některé stále bez motorů, stovky metrů dlouhé síťové klícky na chytání raků a jiné říční havěti. Dopravní lodě zanořené až po hranu, převážející desítky tun písku, se neviditelně sunou, jako kdyby i ony pod tou vahou zapadaly do dna. Málokde je tak živo jako v deltě Mekongu, přirozené křižovatce cest, domovu milionů rybářů a malých zemědělců, obchodníků spřízněných vodou – v jednom z nejúrodnějších světových potravinových košů, který mimo jiné pokrývá tři pětiny vietnamské spotřeby rýže.

Jenže právě sem míří obrovské investice z Číny, Jižní Koreje a Japonska, jejichž výsledkem má být 14 nových uhelných elektráren, vybudovaných ve spolupráci s vietnamskou vládou. O vodu potřebnou k roztáčení parních turbín zde totiž není nouze. Protíná se tu tak řada skrytých sil současného světa – ekonomický rozvoj a hlad po elektřině na jedné straně, závislost na přírodě devastované činností člověka a změnami klimatu na druhé. Vývoj v této laboratoři i okolních asijských zemích do velké míry určí, jak velkou šanci zastavit…